Olha Heiko
* 1953
V roce 1975 podepsal Sovětský svaz a jeho satelitní státy Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, ve kterém se signatáři zavazovali k dodržování lidských a občanských práv a svobod. To se stalo impulsem zrodu lidskoprávních organizací, které se stávaly platformou protikomunistické rezistence. Zatímco v tehdejším Československu vzniklo prohlášení Charty 77, na sovětské Ukrajině se ustavila Ukrajinská helsinská skupina. Jedním ze zakladatelů byl Mykola Matusevyč, manžel Olhy Heiko. Právě jeho zatčení bylo počátkem cesty k občanskému aktivismu, vykoupenému roky v komunistických lágrech.
Olha Heiko se narodila v Kyjevě v roce 1953. Její rodiče patřili ke komunistické nomenklatuře, otec vyučoval na vojenské vysoké škole, matka působila ve strukturách Komsomolu a nějaký čas také jako náměstkyně na ukrajinském ministerstvu školství. Přestože se Olha s rodiči postupně ideově rozcházela, mluví o nich dodnes s úctou. „Matka mi psala, matka mě navštěvovala ve vězení, otec ne, byl to voják.“
Olha absolvovala slavistiku na kyjevské univerzitě, studovala i češtinu. V té době se sblížila s ukrajinskými disidenty, zatímco spolužáci se od ní kvůli tomu odvraceli. Krátce před plánovaným sňatkem v lednu roku 1976 jejího partnera Mykolu Matusevyče zatkli. „Prostě zmizel“ a svatba musela být odložena. Po dalším manželově zatčení v roce 1977 demonstrativně vystoupila z Komsomolu.
I přes zjevná rizika se Olha připojila k Ukrajinské helsinské skupině (UHH). „Připravovala jsem se na zatčení, na vězení. Ptala jsem se Nadiji Svitlyčné, která už tím vším prošla, a zajímala mě čistě ženská problematika.“ Nakonec jí zatkli 12. března 1980. Obvinili ji z „šíření vědomě lživých výmyslů hanobících sovětský stát a společenský systém.“
Tři roky prožila ve vězení v Oděse, po propuštění následovalo další zatčení. Definitivně se Olha Heiko dostala na svobodu v časech „perestrojky“ v roce 1986. Stála pak u zrodu nezávislého Ukrajinského kulturologického klubu. V protestním hnutí se postupně stále více projevovaly hlasy za emancipaci Ukrajiny coby svébytného státu. Olha vzpomíná na jeden z kyjevských pochodů: „Rozhlédla jsem se – ulice byla pokryta modrožlutými vlajkami. A pomyslela jsem si: Člověk by umřel za to, aby to viděl.“