Laureáti 2024

Marta Neužilová

* 1932

Marta Neužilová prožila své dětství v Bohušovicích nad Ohří, severočeském městečku, kam v letech 1941–1943 přijížděly vlaky s deportovanými Židy. Z místního nádraží pod dohledem ozbrojených stráží putovali do nacisty zřízeného ghetta v nedalekém Terezíně. Martina maminka Olga sama pocházela z bohaté židovské rodiny, poté, co si vzala křesťanského muže, byla vyděděna. Když bylo Martě sedm let, její otec zemřel na otravu krve po pracovním úrazu a matka zůstala sama se čtyřmi dětmi a bez prostředků. Do toho začínala druhá světová válka.

I přes těžký osud Olga Klicperová neztratila odvahu a zapojila se do činnosti odbojové skupiny. Od podzimu 1941 na vlastní pěst pomáhala Židům přijíždějícím v transportech na nádraží. Podávala jim chleba a vodu, získávala od nich adresy příbuzných, později doručovala necenzurovanou korespondenci a balíčky pro vězně. Do této činnosti se zapojil i nejstarší syn Stanislava a Marta, které bylo deset let. „Navždy budu mít před očima ten nekonečný průvod smutných lidí s ranečky,“ vzpomíná.

Když jednou v roce 1942 vyjížděl Stanislav předat tajné balíčky, tak celou rodinu udala sousedka. Již po pár hodinách přišlo gestapo. Martu odvezli do úřadovny gestapa v Terezíně. Dlouho ji drželi v místnosti s bratrem Stanislavem a na krátkou chvíli je četníci nechali v jedné temné místnosti s maminkou. Poté začal kolotoč výslechů. I když je příslušníci gestapa nebili, zacházeli s nimi dosti hrubě: smýkali s nimi, nutili je stát dlouhou dobu zády k sobě a další podobné praktiky. Marta strávila ve vězení tři týdny, její bratr víc než tři měsíce. Když je potom gestapo propustilo, jejich byt už byl zapečetěný, nejmladší sourozenci u babičky a maminka v koncentračním táboře.

Válečný život bez matky byl pro děti těžký. Vyrůstaly u babičky, který se o ně nebyla schopná kvůli věku a nemoci starat. Jeden ze sourozenců, čtyřletý Bedřich, v průběhu války kvůli nedostatečné péči zemřel na zápal plic. V roce 1945 nenastala žádná úleva. Děti zjistily, že maminka Olga byla zavražděna v Osvětimi a s ní i všichni její příbuzní. Když bylo Martě pouhých sedmnáct let, nastoupila do práce a podporovala své sourozence ve studiu. Po roce 1989 se rozhodla zaznamenat životní příběh celé své rodiny a zasadit se o to, aby se na něj nezapomnělo.

https://www.pametnaroda.cz/cs/neuzilova-marta-1932

Pavel Záleský

* 1955

„Můj první výslech trval určitě pět hodin. Vystřídalo se na mně asi deset estébáků. Když jsem jim nechtěl dát tašku, tloukli mě pendrekem. Chtěli, abych prozradil spolupracovníky. Nic jsem jim nevyzradil,“ vyprávěl Pavel Záleský svůj zážitek z podzimu roku 1985.

Narodil se v roce 1955 v jihomoravských Mutěnicích. Pochází z katolické rodiny. Jako dítě zažil, když jeho otce Petra Záleského a strýce Františka v roce 1959 zatkli a odsoudili za protistátní činnost, skončili v uranových dolech. Komunisté rodině zabavili pole i vinohrady. Pavel od 70. let šířil samizdat, podepsal Chartu 77. Na sklonku totality se stal jedním z hlavních hybatelů takzvané Moravské výzvy Augustina Navrátila. Celý název provolání zněl Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů. V jednatřiceti bodech petice formulovala požadavky týkající se náboženské svobody. Do roku 1989 jí podepsalo na
půl milionu občanů Československa. Pavel Záleský patřil k disidentům, kteří při zatýkání a výsleších kladli estébákům odpor.  Když si pro něj přišli do práce – pracoval jako pochůzkář na trati – držel se křečovitě kolejí. „Kolikrát mě těžce zmlátili. Dávali mi také speciální pouta, která se při každém pohynu zařezávají do rukou. Byl jsem samá krev. Jednou mi vyhrožovali, že mě hodí na koleje a že to bude jako moje sebevražda. Nebyla to sranda.“

Jeho trestní stíhání přerušila až sametová revoluce.  Ve svobodných poměrech se angažoval v komunální politice, řídil Charitu v Otrokovicích. Nedávno překonal těžkou nemoc. V souvislosti s udělením Ceny Paměti národa Pavel Záleský zdůrazňuje, že ocenění vnímá především jako připomínku mimořádné osobnosti dnes již nežijícího autora jedenatřicetibodové petice a katolického disidenta Augustina Navrátila a také početné skupiny jeho statečných pomocníků z řad moravského křesťanského disentu.

https://www.pametnaroda.cz/cs/zalesky-pavel-1955

Karol Dubovan

* 1953

Karol pochází ze západoslovenské obce Madunice, vyrůstal v křesťanském prostředí. V sedmdesátých letech nastoupil ke studiu elektrotechniky na univerzitu do Bratislavy. Tady se seznámil s lidmi z okruhu skryté církve. Podílel se na vytváření společenství, která se v podmínkách totalitního režimu snažila o nezávislý duchovní život. Podobná skupina vznikla i v Karlově domovském Trenčíně.

Pro tato společenství měl zásadní význam přísun literatury. Karol se tak seznámil s fenoménem samizdatu a sám začal podobné knihy šířit. Náboženská literatura se na Slovensko dostávala například přes hranice s Polskem ve Vysokých Tatrách nebo na Oravě. „Domluvili jsme se s knězem Válkem, že on s chlapci přijde na Babí horu z polské strany, my přijdeme odsud a vyměníme batohy. Oni měli nedostatek salámu, tak jsme jim nesli salámy, sebrali jsme knihy a byli jsme spokojení.“

Odvážný plán na distribuci náboženské literatury do tehdejšího sovětského svazu zmařilo Karlovi zabavení cestovního pasu počátkem roku 1982. Poté musel narukovat na vojnu, po návratu domů se dál podílel na organizaci nezávislého církevního života v širším okolí Trenčína. Poté, co v zaměstnání odmítl odsoudit prohlášení Charty 77 a vystoupil z tehdejších odborů ROH, dostal se do hledáčku úřadů včetně StB, absolvoval řadu výslechů.

V roce 1989 se Karol Dubovan stal se jednou z vůdčích osobností něžné revoluce v Trenčíně. Jako své životní krédo uvádí: „Každý den mám 24 hodin na to, abych mohl vykonat něco dobrého.“ 

https://www.pametnaroda.cz/sk/dubovan-karol-1953

Ladislav Szalay

* 1929

Maminka pamětníka pocházela z Moravy, otec, profesí právník, z původem maďarské, později slovakizované rodiny. Rodiče se potkali v Trnavě, kde také pamětník vyrůstal. V letech druhé světové války navštěvoval místní katolické gymnázium a přestože na Slovensku tehdy vládl klerofašistický režim, na škole zažíval projevy nesouhlasu s panujícími poměry, někteří pedagogové se solidarizovali s židovskými sousedy, kteří se stávali terčem perzekuce a posléze i deportací do koncentračních táborů.

V srpnu roku 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, záhy ale bylo potlačeno a v Trnavě tak místo tisovského režimu nyní vládli Němci. To sebou neslo obnovení deportací i konec různých výjimek, které některé židovské obyvatele dosud chránily. Ladislav Szalay se jednoho dne na podzim roku 1944 vracel domů se spolužákem a sousedem Peterem, který byl židovského původu. V ulici stálo německé auto a bylo zjevné, že se vojáci vydali do Peterova bydliště.

„Nedívej se tam, jdeme dál!“ nabádal Ladislav kamaráda, ať domů nechodí. Petet tam přesto zamířil. Ladislav ho chytil a odvlekl pryč. Jak se posléze ukázalo, zachránil mu tak život. Zatímco jeho rodiče a ostatní židovské obyvatele ze sousedství nacisté deportovali do koncentračních táborů, odkud se již nevrátili, Peter přežil do konce války v úkrytu – mimo jiné u Ladislavových příbuzných.

Po válce pracoval Ladislav Szalay jako ekonom. Měl za úkol vypracovat analýzu hospodářského vývoje Slovenska v letech první republiky. Ale protože její výsledky neodpovídaly dobovým komunistickým doktrínám, musel na vědeckou kariéru rezignovat. Pracoval poté v humoristickém časopise Roháč, ale nakonec se počátkem 70. let stal obětí normalizačních prověrek a o místo v redakci přišel.

https://www.pametnaroda.cz/sk/szalay-ladislav-1929

Olha Heiko

* 1953

V roce 1975 podepsal Sovětský svaz a jeho satelitní státy Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, ve kterém se signatáři zavazovali k dodržování lidských a občanských práv a svobod. To se stalo impulsem zrodu lidskoprávních organizací, které se stávaly platformou protikomunistické rezistence. Zatímco v tehdejším Československu vzniklo prohlášení Charty 77, na sovětské Ukrajině se ustavila Ukrajinská helsinská skupina. Jedním ze zakladatelů byl Mykola Matusevyč, manžel Olhy Heiko. Právě jeho zatčení bylo počátkem cesty k občanskému aktivismu, vykoupenému roky v komunistických lágrech.

Olha Heiko se narodila v Kyjevě v roce 1953. Její rodiče patřili ke komunistické nomenklatuře, otec vyučoval na vojenské vysoké škole, matka působila ve strukturách Komsomolu a nějaký čas také jako náměstkyně na ukrajinském ministerstvu školství. Přestože se Olha s rodiči postupně ideově rozcházela, mluví o nich dodnes s úctou. „Matka mi psala, matka mě navštěvovala ve vězení, otec ne, byl to voják.“

Olha absolvovala slavistiku na kyjevské univerzitě, studovala i češtinu. V té době se sblížila s ukrajinskými disidenty, zatímco spolužáci se od ní kvůli tomu odvraceli. Krátce před plánovaným sňatkem v lednu roku 1976 jejího partnera Mykolu Matusevyče zatkli. „Prostě zmizel“ a svatba musela být odložena. Po dalším manželově zatčení v roce 1977 demonstrativně vystoupila z Komsomolu.

I přes zjevná rizika se Olha připojila k Ukrajinské helsinské skupině (UHH). „Připravovala jsem se na zatčení, na vězení. Ptala jsem se Nadiji Svitlyčné, která už tím vším prošla, a zajímala mě čistě ženská problematika.“ Nakonec jí zatkli 12. března 1980. Obvinili ji z „šíření vědomě lživých výmyslů hanobících sovětský stát a společenský systém.“

Tři roky prožila ve vězení v Oděse, po propuštění následovalo další zatčení. Definitivně se Olha Heiko dostala na svobodu v časech „perestrojky“ v roce 1986. Stála pak u zrodu nezávislého Ukrajinského kulturologického klubu. V protestním hnutí se postupně stále více projevovaly hlasy za emancipaci Ukrajiny coby svébytného státu. Olha vzpomíná na jeden z kyjevských pochodů: „Rozhlédla jsem se – ulice byla pokryta modrožlutými vlajkami. A pomyslela jsem si: Člověk by umřel za to, aby to viděl.“

https://www.pametnaroda.cz/en/geyko-olha-heiko-olga-1953

Laureáti 2023

Eva Karvašová

*1932

„Obyčejný život v pěti různých režimech závisí na tom, v jakém prostředí člověk vyrůstá a co ho formuje. Já jsem zažila tolik dobrého a bylo to ve mně tak hluboko, že mi to do budoucnosti poskytlo ochranný krunýř,“ říká Eva Karvašová.

Dramatické dějinné zvraty jí zasáhly do života už v dětství, když jejího otce zatklo gestapo za pomoc slovenským partyzánům. Jako desetiletá jim pomáhala i ona sama, když během pobytu v ozdravovně hlídala a napájela partyzánské koně. Život v komunistickém režimu ji postavil před ještě těžší zkoušky. Jako dcera lékárníka, tedy představitele „buržoazie“, nebyla připuštěna k maturitě a odmaturovala až později na večerní škole. Podařilo se jí vystudovat pedagogickou fakultu a koncem šedesátých let našla práci ve Slovenském rozhlasu.

Právě zde poznala svého budoucího druhého manžela, prozaika a dramatika Petra Karvaše, jehož dílo si před lety vytáhla jako maturitní otázku. Jenže Petr Karvaš vyjádřil nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy, psal protirežimní divadelní hry a v nastupující normalizaci se dostal na černou listinu. „Přišli za mnou a dali mi na výběr: jestli se budeš dál stýkat s pravicovým oportunistou, musíš odejít z rozhlasu,“ vzpomíná Eva Karvašová. Neváhala ani chvíli a v roce 1979 se za Petra Karvaše provdala. Jejich život se odehrával, jak říká, v „třetí cenové kategorii“, navíc pod trvalým dohledem Státní bezpečnosti.

StB jí opakovaně nabízela příležitost zlepšit svou situaci, pokud bude donášet na své přátele nebo známé z literárních kruhů. Eva Karvašová to však vždy odmítla. Vzpomíná, jak jí otec kladl na srdce: „Vždycky můžeš říci ne. Nejsem ochotna donášet na jiné lidi. Některé věci prostě dělat nebudu. Až dokud tě nezačnou mučit. Potom už nemůžeš vědět, kolik toho vydržíš. Ale do té doby můžeš vždycky říci
ne.“

https://www.pametnaroda.cz/sk/karvasova-eva-1932-0

Jan Litomiský

*1943

„Neuvažoval jsem nad tím, jaké to bude mít následky. Řekl jsem si, že v této situaci je prostě povinnost se přidat,“ říká Jan Litomiský o svém podpisu prohlášení Charty 77.

Vyrostl v Praze, ale k překvapení své rodiny se rozhodl vystudovat Vysokou školu zemědělskou. V šedesátých letech pracoval jako mladý agronom v JZD ve Vyskytné na Vysočině, kde jeho předkové po generace hospodařili jako soukromí sedláci. Žít na venkově však pro něj neznamenalo stáhnout se do soukromí a opustit veřejný život. V době normalizace se jeho dům stal místem setkávání lidí, kteří vzdorovali komunistického režimu. Přijíděli sem katoličtí i evangeličtí duchovní, intelektuálové i lidé z undergroundu. Začal spolupracovat s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. Shromažďoval informace o pronásledovaných lidech, které předával Petrušce Šustrové nebo telefonicky Ivanu Medkovi do Vídně.

V očích svých sousedů se stal podivínským „exotem“, žil pod trvalým dohledem Státní bezpečnosti. Vchod jeho domu kontrolovala kamera, čelil opakovaným domovním prohlídkám. V únoru 1981 se Jan Litomiský ocitl ve vazbě. Obvinili ho z podvracení republiky a soud poslal Jana Litomiského na tři roky do vězení. Trest si odpykával v Plzni na Borech, kde jako spoluvězně potkával Václava Havla, Jiřího Dienstbiera či katolického kněze Františka Líznu.

Po propuštění ho čekaly dva roky ochranného dohledu, během nichž nesměl opouštět svou vesnici. Ani to ho neodradilo od opoziční činnosti, v roce 1987 se stal mluvčím Charty 77. Po pádu režimu v roce 1989 se zapojil do regionální i celostátní politiky.

Ve svém životě považuje za nejdůležitější vztah k Bohu: „Stále se mi vybavuje Ježíšovo slovo: ,Kdo si chce zachránit svůj život, ten ho ztratí.’ Nemáme brát život jako kořist, ale jako dar. A v určitých situacích musíme mít odvahu se toho daru vzdávat. Zejména tehdy, když je nutné postavit se na odpor zlu.“

https://www.pametnaroda.cz/cs/litomisky-jan-1943

Marie Klangová

*1924

Před mladými lidmi, narozenými roku 1924, se za druhé světové války otevírala neradostná budoucnost. Celý jejich ročník měl být „darován Říši“, tedy poslán na nucené práce do Německa. K totálně nasazeným patřila i čerstvě dvacetiletá Marie Klangová. Absolventka reálného gymnázia musela z rodných Dačic roku 1944 nastoupit do továrny Kunert ve Varnsdorfu v okupovaných Sudetech. V bývalé textilce se v té době vyráběly bomby V1, poháněné proudovým motorem. Šlo o revoluční zbraň, o níž Němci doufali, že jim pomůže zvrátit průběh války, která tehdy již směřovala k jejich porážce. Mariiným úkolem bylo nýtovat pláště těchto bomb.

V areálu továrny žili a pracovali totálně nasazení, vězni i zajatci různých národností. Byli tu také zajatí důstojníci britského námořnictva, s nimiž se Marie potkávala při obědech. Jeden z nich se jí začal dvořit a později ji požádal, jestli by mohla překreslit jednotlivé součástky oné „zázračné zbraně“. Britové zřejmě měli spojení s vnějším světem, jehož prostřednictvím mohli nákresy poslat Spojencům. Začátkem roku 1945 Marii přeložili na práci do Litoměřic do podzemní továrny, kde vězni a totálně nasazení vyráběli součástky pro německé stíhačky. Marie měla štěstí, pracovala v kuchyni.

Za několik dní si však pro ni přišlo gestapo. Podrobilo ji krutému výslechu, při němž Marie svého britského přítele neprozradila. Snažila se působit jako hloupá naivka a svým věznitelům říkala jen informace, které už měli. V závěru války se Marii podařilo uniknout. Zbědovaná a vyhladovělá se dostala až do Prahy. Cestu přežila díky pomoci železničáře, který jí místo vězeňského mundúru sehnal civilní oblečení.

Na konci války, když se její otec a dědeček vrátili z nacistického vězení ve Wroclawi, se v Dačicích znovu shledala se svou rodinou.

Vasyl Vyrozub

*1970

„Kněz by měl stát po boku svého lidu, se svou farností, se svým národem,“ říká ukrajinský pravoslavný kněz Vasyl Vyrozub. On sám zůstal tomuto svému přesvědčení věrný i za cenu nesmírného utrpení.

Když v listopadu 2013 vypukly na kyjevském Náměstí Nezávislosti demonstrace, které předznamenaly ukrajinskou Revoluci důstojnosti, otec Vasyl se modlil za protestující a poskytoval jim morální i hmotnou pomoc. Brzy poté přihlásil jako dobrovolník do východní části země, kde už v té době zuřily boje. Zpočátku jim vozil hlavně jídlo a oblečení, ale brzy se vynořila také potřeba duchovní podpory. Stal se vojenským kaplanem, sloužil na frontě mše, dělal zpovědníka: „Kaplan byl pro vojáky vším – kamarádem, parťákem, bratrem.“ 

Bezprostředně po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022 zareagoval Vasyl Vyrozub na výzvu pro dobrovolníky, kteří se měli vydat na Hadí ostrov v Černém moři hledat těla třinácti padlých ukrajinských vojáků. Šlo o dnes již legendární pohraničníky, kteří se odmítli vzdát ruské válečné lodi a poslali ji do patřičných míst. Otec Vasyl se rozhodl této mise zúčastnit. Na Černém moři však záchranný tým padl do ruského zajetí. Drželi je nejdříve ve vojenské základně v Sevastopolu, později v táboře Šebekino v Rusku a nakonec ve městě Staryj Oskol. Vasyl Vyrozub zde při výsleších prožil nepředstavitelné hrůzy. Drželi ho ve speciální místnosti obložené gumou, mučili elektrickým proudem, vráželi hřebíky pod nehty.

Rusové ho často mučili ne pro informace, ale jen pro zábavu. Po několika dnech ho postihly halucinace, ale pokud mu zbývaly síly, dodával si odvahu modlitbou. „Nejhorší bylo, že jsem nevěděl, co se stane zítra, nebo za půl hodiny,“ konstatuje. Otec Vyrozub prožil v zajetí sedmdesát dní, poté byl spolu s dalšími vyměněn za ruské zajatce. Po návratu s úžasem shledal, jak se jeho země mezitím proměnila: „Vrátil jsem se do země, kde národní kroje, vyšyvanky, nebyly jen dekorací, byly v lidských srdcích. Všude jsem viděl modrou a žlutou barvu. Taková měla Ukrajina být už od roku 1992.“

https://www.pametnaroda.cz/en/virozub-vasyl-vyrozub-vasil-1970

Mária Šidová

*1937

„Lidé, kteří potřebovali pomoc, měli u nás doma vždy dveře otevřené. Každý byl vítaný: žebrák, pocestný, partyzáni v době Slovenského národního povstání i lidé, které v pozdějších letech pronásledoval komunistický režim,“ říká Mária Šidová.

Pohostinnost těm nejpotřebnějším její rodiče neodpírali ani v době, kdy jim za to hrozila léta v komunistických kriminálech. Roku 1952 začali ukrývat kněze Jána Hutyru z Misijní společnosti sv. Vincenta de Paul, který uprchl z vězení v Belušských Slatinách. Pobýval střídavě u nich v Ružomberoku a v Liptovské Štiavnici a v ilegalitě na dálku vedl skupinu řeholních sester. „Moje matka a později i já se sestrou jsme doručovaly řeholním sestrám jeho tajné zprávy a pokyny, cestovaly jsme na různá místa až do Čech.“ Jedna zásilka se ale dostala do rukou Státní bezpečnosti, která díky tomu pochopila, že dlouhodobě nezvěstný páter Hutyra neemigroval, ale stále se skrývá na Slovensku. „Začala se kolem nás stahovat smyčka. S informacemi, které měli, byla jen otázka času, kdy ho chytí,“ říká Mária Šidová.

K jeho zatčení došlo v březnu 1958. Pro Máriu si policie přišla do práce o několik týdnů později a odvezli ji do vazby na Ruzyni. Během vyšetřování na samovazbě musela snášet nedostatek spánku, psychický nátlak i falešné sliby, nejvíce ji však trápilo, že rodina o ní nemá žádné zprávy. Nakonec byla z odsouzena na rok a půl odnětí svobody, které si odpykávala v pracovním táboře v Želiezovcích. „Aby to politickým vězeňkyním řádně znepříjemnili, umisťovali je mezi pachatelky těžkých zločinů. Já jsem byla ve skupině vražedkyň a prostitutek,“ říká Mária Šidová, které ve vězení přezdívali „jeptiška“.

I když na podzim 1959 se dočkala propuštění, ona i její manžel, také bývalý politický vězeň, čelili v následujících letech neustálé perzekuci ze strany režimu. Tak jako kdysi její rodiče, ani ona nepolevila ve své vstřícnosti ke všem, kdo potřebovali pomoc: „Pro nás to byla rodina, všichni ti muklové, se kterými se ostatní lidé báli mluvit. Všichni u nás měli dveře otevřené.“

https://www.pametnaroda.cz/sk/sidova-rod-almassyova-maria-1937

Laureáti 2022

Anna Šestáková

* 1918

Jednoho dne v září roku 1951 Ervín Šesták nepřišel domů z práce. Jeho manželka Anna a tři malé děti žili několik dnů v nejistotě. Pak k nim domů přišla nezvaná návštěva. „Dva muži a jedna žena. Legitimovali se, že jsou ze Státní bezpečnosti a říkali mi: ,Váš muž je u nás. Dopustil sa protistátní činnosti. Máme venku dvě auta, v jednom pojedete s námi vy a ve druhém vaše děti. Tento byt musí zůstat prázdný.`”

Anna se narodila v roce 1918 v západoslovenském městě Myjava. Do války rodina žila v Košicích, později přesídlili do Bratislavy. Zde se setkala s moravským inženýrem Ervínem Šestákem, vzali se a spolu vychovávali tři malé děti.

Po manželově zatčení Annu s tchýní a dětmi internovali ve vile za městem, jejich byt prý estébáci chtěli využívat k provokaci vůči „agentům imperialismu”. Rodina dál žila v nejistotě. Annu estébáci ujišťovali: „Nebojte, všechno bude v pořádku. Vrátíte se domů a občas nám povíte, co se povídá mezi vašimi známými a kolegy…” Pamětnice se proti tomu rázně ohradila. Řekla, že nikdy nebude donášet na rodinu ani přátele a ať už jí takové nabídky nedávají.

Ervina Šestáka ve vykonstruovaném procesu „Ing. Šesták a spol” odsoudili ke čtrnáctiletému trestu. Odvolací soud v Praze dokonce stanovil trest smrti, nakonec dostal doživotí.

Anna si musela najít práci, i když vychovávala malé děti. Den před Vánoci roku 1952 navíc rodině přikázali vystěhovat se z bratislavského bytu. Měli se hlásit ve vsi Dvory nad Žitavou, přidělený byt však byl obsazený. „To byly jediné Vánoce bez stromku a bez dárků,” vzpomínal syn Anny Šestákové.

Rodina nakonec našla útočiště u příbuzných v Okříškách na Vysočině. Anna tu pracovala v textilce a spolu s dětmi snášela roli „nepřítele režimu.” Jejího muže Ervína propustili v roce 1957. Trvalo však ještě několik let, než se rodina mohla vrátit domů do Bratislavy a žít společně.

https://www.pametnaroda.cz/cs/sestakova-anna-1918

Marie Henzlová

* 1930

Rodina Švecových z Bukové na Boskovicku pomáhala v letech druhé světové válce partyzánům. Obětavě se o ně starali, ukrývali je, nosili jim jídlo, ošacení. Marie se stala jejich spojkou. Švecovi se dozvěděli o chystané razii gestapa, navrhovaný útěk ale zamítli – prý se báli, aby pak pomstu nacistů neodnesla celá vesnice.

K očekávanému zátahu došlo 7. listopadu roku 1944. „Přišly jsme do kuchyně a všeci chlapi už leželi na zemi. Všechny nahnali do náklaďáku. A mě poslali z chalupy pryč, abych šla k nějakým příbuzným,” vyprávěla Marie Henzlová. Maminku gestapáci odvezli do brněnské věznice na Cejlu. Nikdo neví, jak zemřela.

Marie bezprostředně po zatčení snažila rodiče podporovat, doručit jim jídlo do vězení, sama čelila výslechům. „Ptali se, jestli jsem o tom věděla. Návštěvu tatínka mně nepovolili. Já se divím, že jsem tehdy měla tu odvahu tam všechno pochodit, dneska bych asi měla strach.”

Tatínek zemřel na zápal plic a vysílením v kamenolomu v koncentračním táboře Flossenbürg. Bratra Tomáše utloukli bachaři během pochodu smrti. Za záhadných okolností zemřela i její starší sestra Anežka, které se podařilo před gestapem s manželem utéci. Oba i s manželem našli smrt v partyzánském úkrytu, dodnes se neví, zda šlo o sebevraždu nebo zahynuli za jiných okolností. Z celé rodiny přežili jen čtrnáctiletá Marie a její starší bratr Josef, který se v létě roku 1945 vrátil z koncentračního tábora.

Po válce se Marie vdala a založila rodinu, s tragickými událostmi z let války se však potýká dodnes. Těžkým zkouškám čelila i později, jeden z jejich synů zahynul při autonehodě, druhý se stal obětí pandemie Covid 19.

https://www.pametnaroda.cz/cs/henzlova-marie-1930 

Marie Susedková

* 1930

Marie celý život prožila v moravské vesnici Rozstání. Pracovala v místní mlékárně a ráda chodila cvičit do Sokola. Když na jaře roku 1949 přijel do vsi bratranec s kamarádem, pomohla jim domluvit schůzku s místním krejčím Janem Hudcem a o pár měsíců později na jejich přání Hudcovi předala dopis. I když věděla, že bratranec s kamarádem uvažují o emigraci, sama tehdy nejspíš netušila, že se kvůli jedné schůzce a jednomu dopisu stala součástí protikomunistické odbojové skupiny.

Ve vsi se od roku 1949 zatýkalo, pro Marii si přišli na jaře roku 1951. Z práce ji dovedli na místní národní výbor. Když ji po prvním výslechu posadili do atonu, přiběhla zoufalá matka, ať radši odvezou ji. A do toho šly kolem zrovna děti ze školy. „Sestro, co se děje?“ chtěli vědět její svěřenci ze sokolských cvičení. Seběhli se kolem auta, estébáci na ně řvali a najížděli na ně. To nejhorší ale přišlo na vyšetřovně v Brně na Příční ulici: „Jednomu z vyšetřovatelů se říkalo Dlouhý Honza a ten se vztekl a o půl druhé v noci mně takovou vrazil, že mi vyrazil dva zuby a posunul sanici. Bylo to pořádné chlapisko a pořád řval, že lžu.“

Marie nic neprozradila, ostatně neměla co. Následující měsíce prožila ve vazbě v neblaze proslulé věznici na Cejlu. Hlavní líčení se skupinou „Jan Hudec a spol.“ proběhlo na podzim roku 1951 u Krajského soudu v Brně. Marii Hrubé soud vyměřil pětiletý nepodmíněný trest, propadnutí veškerého majetku, pokutu 10 000 korun a ztrátu občanských práv po dobu tří let po propuštění.

Skončila v pracovním táboře ve slovenských Sučanech a z té doby má doma dodnes schované motáky, básničky a kresby, které psala na toaletní papír a tajně je posílala rodičům. Marii nakonec podmínečně propustili 9. prosince 1953. Ve vězení strávila přes dva a půl roku. Vrátila se domů, ale tak trochu do jiné vesnice: „Lidi se tady hodně změnili a táhli s komunistickou stranou, protože měli strach.“

https://www.pametnaroda.cz/cs/susedkova-marie-1930

 

Pavel Eli Vago

* 1930

Když roku 1942 začal fašistický Slovenský štát organizovat deportace svých židovských obyvatel do koncentračních táborů, měl Eli (tehdy Pavel) Vago 12 let. Jednoho dne doma našel lístek od rodičů s instrukcemi. Ze dne na den musel opustit bezpečí domova a spolu se starší sestrou Esti vyrazili do hor, aby unikli odvodu do transportu. Eli využil sv zkušenosti ze skautského oddílu a převzal i v tomto věku odpovědnost za sebe i sestru. Říká, že v horách neměl strach z divočiny, čeho se bál, byli lidé.

Oba sourozenci však po měsících ukrývání skončili v koncentračním táboře v Seredi. „Esti, podívej, kolik je tu dětí. Tady se aspoň nebudeme muset skrývat“, vyprávěl Pavel své sestře. Transporty do vyhlazovacích táborů naštěstí v té době ustaly.  

Jako čtrnáctiletý v lágru pomáhal podzemnímu hnutí Kolektíva, které se připravovalo na ozbrojené povstání. To nakonec na Slovensku vypuklo 29. srpna roku 1944 a rodině Vagových přineslo vysvobození. Bohužel jen dočasně. Němci povstání potlačili a transporty se rozjely nanovo. Rodina našla útočiště ve středoslovenských horách, kde se několik židovských rodin během zimy 1944/1945 až do osvobození skrývalo v lesní chatrči u osady Hronček.

Pavel Eli Vago nikdy nezapomněl na slovenskou rodinu Vaculčiakových, bez nichž by v horách nepřežili. Vzpomíná hlavně na osmnáctiletou dceru Valiku, která jim do čtrnáct kilometrů vzdáleného úkrytu nosila jídlo a vždy u sebe měla revolver.

Po válce se pamětník přestěhoval do nového židovského státu Izrael, na Slovensko však nezapomněl a po roce 1989 se do své rodné země opakovaně vracel. Na památku jeho příběhu pořádá slovenské Post Bellum už několikátým rokem memoriál letní putování Po stopách ukrývaných dětí.

https://www.pametnaroda.cz/sk/vago-pavel-eli-1930

Myroslav Marynovič

* 1949

Myroslav Marynovyč  (* 1949)

V listopadu roku 1976 se Myroslav Marynovič, absolvent polytechniky v západoukrajinském Lvově, stal jedním ze zakladatelů Ukrajinské helsinské skupiny. Několik mladých lidí na západní Ukrajině chtěli (podobně jako u nás signatáři Charty 77) hájit svá práva, jejichž zachování tehdy deklarovaly i totalitní státy komunistické východní Evropy. Brzy se „dočkal” prvního výslechu.

„Měl jsem v Ivano Frankivsku rozhovor s příslušníkem KGB, který byl na mě dost rozzlobený kvůli mým názorům. Řekl mi: „Kdo není s námi, je proti nám.” A já jsem mu odpověděl: ,Dobře, já tedy budu proti vám. Tečka.` A tak jsem se stal disidentem.”

V dubnu 1977 Myroslava Marynovyče zatkli, byl obviněn z „antisovětské agitace a propagandy”. Odsoudili ho k nejvyššímu možnému trestu – sedm let v pracovním táboře a následovat mělo pět let ve vyhnanství.

„Jakmile se za mnou zavřely dveře do cely, už jsem se nebál. Byl jsem na to připravený a věděl jsem, že budu zatčen. Jen jsem nevěděl, kdy přesně k tomu dojde. Jakmile se to stalo, řekl jsem si, aha, takže to vypadá takhle. A to bylo celé. Když se za mnou zavřely dveře do cely, v tu chvíli se zpřetrhaly všechny vazby, všechny moje sociální role a já jsem pochopil, že teď má význam pouze to, co dává smysl mně.”

Svůj trest si odpykával v táboře BC-389/36 v Permi. Od dubna 1984 žil ve vyhnanství ve vesnici Saralžyn v Kazachstánu. Tam jej následovala i jeho přítelkyně, se kterou se oženil. V roce 1987 se mohl vrátit na Ukrajinu.

Myroslav Marynovyč nyní žije ve Lvově a působí jako vicerektor na Ukrajinské katolické univerzitě.

https://www.pametnaroda.cz/cs/marynovyc-miroslav-marinovich-myroslav-1949

Laureáti 2021

František Vaczula

*1929

František vyrůstal v osadě Ovsište, na dohled od Bratislavy. Ale také na druhém břehu Dunaje, na území, které v důsledku Vídeňské arbitráže na podzim roku 1938 obsadili Němci. František chodil přes most do Bratislavy do školy, jeho otec do práce. Najednou se most stal hraničním přechodem. Na Slovensku se záhy ustavil loutkový fašistický Slovenský štát. František vzpomíná, jak se na bratislavských zdech objevily nápisy: „Maďari za Dunaj, Židia do plynu, Česi peši do Prahy…“

Rodičům sice zůstalo slovenské občanství, ale zároveň patřili k maďarské menšině. To mělo dopad na jejich osudy po konci druhé světové války. Zdálo se, že Maďary ze Slovenska potká podobný osud jako německy hovořící obyvatele v Čechách. Rodinu Vaczulových vystěhovali na statek do moravských Sudet. Hospodář se prý k Františkovi choval slušně, ale okolí na něj nejednou pohlíželo jako by snad byl válečným zločincem. 

Po třech letech se rodina mohla v rámci „reslovakizace“ vrátit domů, mělo to ale podmínku: museli podepsat dokument, že přijímají slovenskou národnost. Františkův otec to odmítl a putoval na tři roky do lágru. František viděl, jak se mezitím z bývalých „ľuďáků“ stali komunisté, nelíbilo se mu, že jejich původní dům obsadila komisařova dcera. Jako dvacetiletý se rozhodl pro emigraci. Domluvil se s ženou, která už měla manžela na západě. Oba je ale zadrželi a obvinili z pokusu o neoprávněné opuštění republiky. Naštěstí tehdy vyvázl „jen“ s pětiměsíčním trestem. 

Po propuštění se ale svobody nedočkal. Krátce po svatbě ho jako politicky nespolehlivého odvedli na vojnu k Pomocně technickým praporům. Podmínky, které popisuje, byly snad ještě horší, než jaké zažil během věznění. Dřel na stavbách v Líních na Plzeňsku nebo na letišti Sliač na středním Slovensku. Vzpomíná třeba, jak museli krumpáči rozbíjet zmrzlou štěrkovou směs na stavbu silnic. „Chlapi brečeli, měli takové puchýře, že si ani nemohli ukrojit chleba.“ Přes to všechno byl rád, že neskončil jako jiní pétépáci v dolech. „Aspoň jsme viděli slunce.“ Po propuštění se František Vaczula živil jako řidič autobusu.

Celý příběh Františka Vaczuly v Paměti národa

 

Jarmila Stibicová

*1933

„Když člověk vyšel z domu, nikdy nevěděl, jestli se vrátí,“ popisuje Jarmila Stibicová policejní šikanu, kterou prožívala coby pardubická disidentka v době normalizace. V cele předběžného zadržení se naposledy ocitla 20. listopadu 1989, když s manželem mířili na setkání v místním divadle. „To už jsme se vyloženě fyzicky bránili, volala jsem o pomoc, ale lidi se báli, takže nikdo nepřišel a estébáci nás nacpali do auta,“ popisuje své poslední zatčení.

Podobných přepadovek zažila v předcházejících letech nespočet. Do roku 1970 působila jako profesorka jazyků v pardubické průmyslovce. Propustili ji poté, co byla podmínečně odsouzena za rozšiřování letáků k prvnímu výročí srpnové okupace. Patřila k hrstce pardubických signatářů Charty 77, jezdila na bytové semináře, sbírala podpisy pod petice, díky svým kontaktům pomáhala lidem, které totalitní moc protiprávně zavírala na psychiatrii. Propojovala nejrůznější opoziční skupiny: chartisty, Demokratickou iniciativu, Iniciativu sociální obrany, ekology… Věnovala se práci s mládeží a uspořádala výpravu mladých lidí za Václavem Havlem na Hrádeček. V rámci tehdejšího Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) mapovala politicky motivovaná soudní jednání ve východních Čechách, pomáhala rodinám vězněných disidentů.

Protože v Pardubicích byla podobně činorodých odpůrců režimu jen hrstka, stala se pochopitelně terčem zájmu Státní bezpečnosti, který se v průběhu osmdesátých let stupňoval. V době, kdy organizovala hladovku na podporu vězněného Stanislava Devátého, ji Státní bezpečnost odvezla na osobní prohlídku do ženské věznice a vystavili ji týrání dozorkyně, známé svými sadistickými sklony.

„To je otázka osobních priorit,“ komentuje Jarmila Stibicová své životní volby. „Pro mě bylo důležité, abych žila v souladu sama se sebou.“ Občansky aktivní zůstala i po roce 1989, kdy zasedla v pardubickém zastupitelstvu. V průběhu devadesátých let politiku opustila a dala přednost působení v Amnesty International: „V politice je člověk velice často zatažen do věcí, se kterými nesouhlasí,“ říká chartistka z Pardubic.

Celý příběh Jarmily Stibicové v Paměti národa

 

Lívia Herzová

*1926

Lívia, rodným jménem Kazárová, vyrůstala v Tornaľi, malém městečku na jihu Slovneska, kde většina obyvatel mluvila maďarsky. Platilo to i v asimilované židovské rodině Kazárových. Od podzimu roku 1938 po vídeňské arbitráži připadla oblast Maďarsku. V zemi vládl antisemitismus, rodina přišla o obchod – drogérii, Lívia však dál mohla studovat střední školu a hlavně tamním Židům zatím nehrozily deportace. To se změnilo na jaře roku 1944, kdy horthyovské Maďarsko obsadili Němci. Ti během několika týdnů zorganizovali transporty bezmála půl milionu maďarských Židů do vyhlazovacích táborů.

V červnu 1944 se tak po nekonečné třídenní cesta vlakem v Osvětimi ocitla i osmnáctiletá Lívia se svou matkou (o otci neměli zprávy, byl předtím odvelen do armády). „Jediným pohybem ruky šel někdo do života anebo do krematoria, “ vypráví o selekci vedenou doktorem Mengelem. Když se od bývalé spolužačky z Tornaľi dozvěděla, že je výhodné přihlásit se na práci do fabriky, rozhodla se využít situace. Zkoušela přesvědčit i svou maminku, tehdy už na pokraji sil. „Tebe vezmou, protože jsi mladá, já zůstanu tady.“ Lívia jí úpěnlivě přesvědčovala: „Tahala jsem jí, jdeme na zählappell. Budeme zase lidé, půjdeme do arbeitslagru. Tam budeme muset pracovat, ale nazabijou nás, tady půjdeme do plynu.“ Tohle odhodlání Lívii i její matce zachránilo život.

Skončily v pracovním lágru Münchmühle, dřely ve zbrojovce. Lívia zdůrazňuje, jak se podmínkou přežití stala vzájemná pomoc. Lívia tak často odvedla práci i za svojí vyčerpanou maminku. Na jaře roku 1945 přežily pochod smrti a nakonec se šťastně v Tornaľi shledali i s otcem Zoltánem.  „Otec, máma a já… to se nedá vyprávět. Ani jeden z nás nedokázal mluvit,“ vzpomíná Lívia na nejemotivnější okamžik svého života.

Rodina se musela vyrovnat i s tím, že v jejich domě už žili úplně jiní lidé. Naštěstí našli útočiště u sousedů. Po válce se Lívia seznámila s židovským mladíkem Pavlem Herzem, který přišel o všechny příbuzné v nacistických koncentrácích. Usadili se v Bratislavě, vychovali dceru Evu.

Příběh Lívie Herzové v Paměti národa

Jiří Lukšíček

*1933

„Všichni jsme dodržovali desatero skautského zákona, mezi které patřil slib, že budeme v případě nouze bránit republiku,“ vysvětluje Jiří Lukšíček řečený Rys, proč se po únorovém komunistickém puči a zákazu Junáka nepřestal scházet s kamarády a proč krom běžných skautských aktivit přešli i k odbojovým akcím. Začerňovali vývěsní vitrínky KSČ, přestříhali telegrafní vedení, a když se v Jílovém u Prahy konalo setkání příslušníků Lidových milicí, nakladli kameny na železniční trať a přistaveným autobusům vypustili pneumatiky.

Následovalo zatčení, výslechy, Rys, aby ochránil své svěřence, vzal vše na sebe a soud mu v březnu 1953 vyměřil roční trest.

Z trestaneckého pracovního tábora Svornost při stejnojmenném uranovém dole v Jáchymově ho po pěti týdnech vysvobodila amnestie. Okamžitě ale dostal povolávací rozkaz k Technickým praporům. Skauti z jeho oddílu, kteří zůstali na svobodě, zatím pokračovali v odbojové činnosti. V květnu 1954 je pozatýkali podruhé, Rysa zatkli přímo u jednotky a odvezli do ruzyňské věznice.

Nutili ho na cele neustále chodit, nesměl se odvrátit od ostrého světla, k tomu tvrdé výslechy. Hrozili, že za jeho postoj zaplatí i jeho nejbližší. „To bylo největší trauma, které nade mnou viselo, kdo to nezažil, nepochopí,“ popsal Jiří Lukšíček situaci, kdy po několika dnech brutálního nátlaku vyhověl vyšetřovatelům a souhlasil s podpisem spolupráce.

Směl se vrátit k jednotce, kontrarozvědka se snažila spolupráci rozvinout – ale tady estébáci narazili. Rys donášet odmítal, takže orgány ho ještě v roce 1954 zařadily do dalšího chystaného procesu. V březnu 1955 byl odsouzen k šesti letům v jáchymovských lágrech Nikolaj a Rovnost. Trest si také skutečně odseděl – s častými kázeňskými tresty a samotkami. „Psychicky nás už nemohlo nic zlomit,“ uvedl Jiří Lukšíček, který i v lágru zůstal skautem. Skautský oddíl obnovoval v roce 1968 i v roce 1989 a skautské hodnoty předává mladým následovníkům dodnes.

Celý příběh Jiřího Lukšíčka v Paměti národa

Laureáti 2020

Květoslava Bartoňová

1928–2017 in memoriam

V rodné Olomouci zažila na konci druhé světové války dramatické boje o město. Rodina jako jediná v ulici odmítla evakuaci, boje německé a sovětské armády přežila zabarikádo-vaná ve sklepě. V létě 1946 se Květoslava se spolužačkou z Učitelského ústavu Věrou Kristovou vydaly do zpustošených slovenských vesnic v takzvaném Údolí smrti, místě nejtěž-ších bojů Karpatsko-dukelské operace. Dívky tam přivezly sbírku šatstva pro místní děti.

Studentky se rozhodly dětem pomoci více než jen jednorázovou sbírkou. Vrátily se do Olomouce a obrátily se na Československou spo-lečnost s prosbou o záštitu. Díky ní získaly podporovatele – místní firmy, živnostníky i jednotlivce, s jejichž pomocí zajistily dostatek prostředků na jeden školní rok pro 45 dětí.

Květoslava v roce 1948 dokončila studia a nastoupila jako učitelka na základní školu neda-leko Olomouce. Neměla to jednoduché – pro nesouhlas s komunistickým převratem ji často přeřazovali do venkovských škol, její rodině režim znárodnil pozemky a její otec legionář měl své neblahé zkušenosti s bolševiky z Ruska. Její tetu Annu, řeholnici řádu Milosrdných sester, soud ve vykonstruovaném procesu poslal na pět let do vězení. V roce 1950 se vdala za Miloslava Bartoně, s nímž vychovala syna a dceru.

Po smrti syna její život naplňovala radost z dcery a čtyř vnuček. Pravidelně ji navštěvovali i bývalí žáci a krátce před smrti v roce 2017 se setkala i s některými ze zachráněných dětí.

Příběh Květoslavy Bartoňové v Paměti národa

Leonid „Levko“ Dohovič

* 1935

Bylo mu jen čtrnáct let, když ho sovětská justice odsoudila na deset let do vězení. Chlapec z Podkarpatské Rusi se narodil v Užhorodu do rodiny řeckokatolického faráře. Do vězení se dostal na jaře 1950 poté, co se s dalšími mladíky postavil bolševické totalitě. Chlapci měli plán: s americkou armádou osvobodit Podkarpatskou Rus od nadvlády Sovětského svazu. Rozbíjeli okna, ukradli zbraně a šířili protikomunistické letáky, které rozhazovali před kostely.

Leonida transportovali do pracovní kolonie pro mladistvé na poloostrově Konvejer. Koncem roku 1951 spoluvězně přemlouval k založení skupiny, jež by vyrobila radiopřijímač, naplánovala útěk a připojila se k odboji. Kopal také tunel, kterým by se proplazil na svobodu a dostal se do Finska. Když vyšly najevo jeho plány, soud mu v říjnu 1952 přidal dalších deset let vězení. V lágru psal také protisovětské básně a agitoval mezi spoluvězni proti diktatuře.

Mladík v táborech Gulagu dospěl a rozvíjel svůj hudební talent po boku slavných umělců, například oděského dirigenta Iščenka, houslisty Alechnovyče nebo režiséra Lea Kaalmita. Učil se hrát na klarinet a housle a založil komorní sbor. Na svobodu se dostal po uvolnění sovětského režimu v roce 1956, kdy byly propuštěny tisíce politických vězňů, a vrátil se do rodného Užhorodu. O rok později se s rodinou vystěhoval do Československa, kam již dříve utekl jeho otec.

Nejdříve žil v Čechách, posléze na východním Slovensku. Vedl tam Poddukelský lidový sbor a později založil pěvecký sbor. V roce 1971 ho však komunisté zbavili funkce a musel se živit jako dělník. „Řekli mi, že jsem měl špatný ideologický vliv na mládež,“ vysvětlil. Až do roku 1989 ho Státní bezpečnost vedla jako nepřátelskou osobu. Po sametové revoluci se opět vrátil ke sborům, byl také prezidentem Evropského kongresu Ukrajinců.

Příběh Leonida Dohoviče v Paměti národa

Hana Truncová

* 1924 † 2022

„Věděla jsem, že nám nedovolí na léta se rozloučit ruky tiskem, obejmutím, ani náhodou,“ vzpomíná na moment, kdy viděla svého otce a snoubence Otakara u soudu na dlouhých devět let naposledy.

Hana Truncová strávila padesátá léta v komunistickém vězení, které ji nezlomilo i díky vzpomínkám na krásné dětství v Teplicích. Její rodina zde udržovala přátelské i obchodní kontakty s místními Čechy, Němci i Židy. Po válce zvažovala emigraci, protože nesdílela náklonnost ke KSČ, která v té době v kraji dominovala. Po únoru 1948 spolupracovala s převaděčem a pomohla několika lidem přes hranice. Seznámila se s Otakarem Čeňkem Truncem, studentem čerstvě vyhozeným z Vysoké školy politické a sociální, který se přátelil s doktorkou Miladou Horákovou. Společně vyráběli a roznášeli letáky vyzývající k občanské odvaze. Krátce před svatbou je kdosi udal. Otakara, Hanu a jejího otce zatkli roku 1951. Pro Hanu si estébáci přišli do kanceláře v Císařských lázních v Teplicích, kde pracovala jako sekretářka. Odvlekli ji do katakomb v Ústí nad Labem, kde strávila několik měsíců. Zčásti za trest v temnici: „Nebyl tam záchod, takže člověk nevěděl, do čeho šlape. Neustále tam byl slyšet hluk nějakých motorů v podzemí. Ta tma, mokro a neviditelní pavouci všude…“ Zážitek byl pro mladou ženu tak traumatizující, že o něm léta nemluvila ani s jinými vězni, ani se svým milým.

Všichni tři byli odsouzeni za velezradu a špionáž. Hana si svůj třináctiletý trest odpykávala v pracovních táborech v Kladně, Jilemnici a Varnsdorfu a ve věznici v Pardubicích. Propuštěna byla začátkem roku 1960 na podmín-ku ještě před amnestií v květnu 1960. Provdala se za Otakara Čeňka Trunce a společně žili v Bohosudově. Pracovala jako pomocná síla v jeslích, po roce 1968 pak jako referentka teplické pobočky Čedoku, kde opět pomáhala lidem dostat se do zahraničí. Je členkou Konfederace politických vězňů ČR. Své osobní zkušenosti s totalitou předává na besedách, vystupovala také na festivalu Mene Tekel.

Příběh Hany Truncové v Paměti národa

Alžbeta Vargová

* 1929 †2021

Jako malá žila s rodiči v domě na židovském hřbitově v Seredi, kam se nastěhovali se souhlasem majitele místního cukrovaru. Přestože nebyli Židé, setkávali se s antisemitismem místních. Po malé Alžbětě například děti házely kameny. V židovské komunitě totiž měli přátele a chodili do synagogy. Situace se výrazně zhoršila po roce 1940, kdy ve městě vznikla jednotka Hlinkovy gardy a začali do ní verbovat otce, děti zase do Hlinkovy mládeže. Protože odmítali, přišel její otec o práci a rodině hrozilo vystěhování.

V září 1941 založili slovenští fašisté v Seredi pracovní a koncentrační tábor, odkud odjížděly transporty se Židy do Osvětimi. „Potom se to tak vyostřilo, že Židy začali střílet. Ani jeden ze Židů tam nezemřel přirozenou smrtí! A mrtvé začali vozit k nám na hřbitov,“ vyprávěla Alžběta Vargová. Zastřelené pohřbívali do neoznačených hrobů a Alžbětu napadlo, že bude s otcem sepisovat seznamy zavražděných. Díky tomu zde po skončení války mohly být osazeny malé pomníčky se jmény. Spolu se starším bratrem Štefanem také pomohla jednomu z Židů, kteří zastřelené pohřbívali. „Byli jsme na dvoře a on povídá: ‚Chlapče, pusť mne přes branku, já se ti odvděčím.‘ A bratr odemkl branku a pustil ho ven,“ vzpomínala Alžběta Vargová. Uprchlík se zachránil a dostal se k partyzánům. Po válce přišel rodině Vargových poděkovat.

Rodina čelila různým výhrůžkám od příslušníků Hlinkovy gardy a Němců po celou dobu války, často u nich prováděli domovní prohlídky. Když si Němci začali na hřbitově schovávat zbraně před blížící se Rudou armádou, Vargovi se báli, aby nevyhodili hřbitov do povětří, a ukryli se v místním cukro-varu. Zde se celá rodina dočkala osvobození. Statečná dívka, která v dospělosti pracovala v pekárně a obchodě, žije dodnes v Seredi.

Příběh Alžbety Vargové v Paměti národa

Jarmila Weinbergerová

* 1923 † 2020

Lékařka z pražské židovské rodiny prošla za druhé světové války čtyřmi koncentračními tábory. V Terezíně zachraňovala životy vězňů jako zdravotní sestra na marodce, v Osvětimi se v tzv. rodinném táboře starala jako vychovatelka o malé děti.

Šťastný život její rodiny ukončila v roce 1939 německá okupace a protižidovská nařízení, která chrlila protektorátní správa. O rok později Jarmilu vyloučili před maturitou z dívčího gymnázia a rodina se musela vystěhovat do menšího bytu. V dubnu 1942 dostala s rodiči a starší sestrou předvolání k transportu. „V Terezíně jsme byli zařazeni do pracovních komand. Táta tahal prkna a podobně. Maminku přiřadili do prádelny, sestru zařadili jako mě mezi zdravotní sestry, pracovala ve starobinci. A já jsem šla na marodku,“ uvedla Jarmila Weinbergerová. Starala se o nemocné vězně, kvůli špatným hygienickým podmínkám a nedostatku jídla viděla hodně lidí umírat. Práce sestry ji nezachránila před obávaným transportem na východ, do něhož byla zařazena narychlo v květnu 1944. Tehdy viděla své rodiče a sestru naposledy.

V Osvětimi šla s celým transportem bez selekce do tzv. rodinného tábora, kde se terezínským vězňům sice dostávalo lepšího zacházení, ale přesně po půl roce byli všichni příchozí z prvního transportu v březnu 1944 zavražděni v plynových komorách. „Dostala jsem na starost skupinu ve věku dětí v mateřských školách,“ vyprávěla. Od smrti v plynové komoře ji zachránila likvidace tábora v červenci 1944. Nacisté potřebovali vězně na práci a Jarmilu a další práceschopné ženy převezli do lágru u Christianstadtu. Válka pro ni skončila v táboře Bergen-Belsen, kde ji v zoufalém stavu po pochodu smrti zachránili britští vojáci. Po návratu do Prahy zjistila, že válku přežila jako jediná z rodiny. Ujala se jí rodina kamarádky, se kterou společně studovaly medicínu. Jarmila se pro její studium rozhodla právě kvůli svým zážitkům z války. Po promoci dostala umístěnku do nemocnice v Karlových Varech, kde už zůstala.

Příběh Jarmily Weinbergerové v Paměti národa

Laureáti 2019

Władysław Frasyniuk

* 1954, Polsko

Řidič autobusu stál u zrodu Solidarity ve Wrocławi, která se připojila ke stávkujícím v Gdaňských loděnicích hned v srpnu 1980. V červenci 1981 stanul v čele Solidarity v regionu Dolní Slezsko. Těsně před vyhlášením válečného stavu dal příkaz k vybrání peněz z konta dolnoslezské Solidarity, který splnil pokladník Józef Pinior. Z wrocławské pobočky Polské banky odnesl 80 milionů zlotých.

Po vyhlášení válečného stavu 13. prosince 1981 se deset měsíců ukrýval, v říjnu 1982 byl zatčen a odsouzen na šest let do vězení. Jako jeden z vůdců Solidarity odolal tlaku polské Státní bezpečnosti při krutých výsleších. „Není vězeňského trestu, který bych nezakusil. Nejtěžší byla šestiměsíční izolace, vydržel jsem několik dní v poutech přes den s rukama dozadu, v noci dopředu, seděl jsem v ledových celách, plus různé specifické tresty, které v každé věznici vymýšleli bachaři.“

Krátce po propuštění na amnestii v roce 1984 putoval do vězení znovu, na svobodu vyšel v roce 1986 a cítil, že se společenská situace změnila. Že je čas vyjít z podzemí a zahájit formální dialog s komunistickou vládou. K tomu došlo v únoru 1989 při jednáních u kulatého stolu. „Rozhodnutí jednat s komunisty nebylo jednoduché. Byl to obrovský šok pro obě strany – pro nás, že jsme museli jednat s těmi, kteří nás zavírali do vězení. Nebylo to jednoduché ani pro ně, protože museli mluvit se zločinci, za které nás považovali.“

Jednání skončila legalizací Solidarity a vyhlášením polosvobodných voleb na 4. června 1989. Solidarita v nich drtivě zvítězila a Tadeusz Mazowiecki se stal prvním nekomunistickým premiérem v sovětském bloku. Ve svobodném Polsku Władysław Frasyniuk založil přepravní firmu, angažoval se v komunální politice ve Wrocławi a v letech 1991–2001 byl poslancem Sejmu. Po roce 2005 se z politiky stáhl a v posledních letech se zapojuje do protivládních demonstrací jako občanský aktivista.

Příběh Wladyslawa Frasyniuka v Paměti národa

László Regéczy-Nagy

* 1925 † 2021

Během druhé světové války sloužil v maďarské armádě. V roce 1945 ho zajali Britové a tento okamžik byl pro něj „prvním setkáním s demo­kracií“. Kvůli zajetí západními spojenci musel po nástupu komunistů k moci armádu opustit. Živil se poté jako pastevec, skladník a řidič náklaďáku. Když v roce 1949 britské velvyslanectví v Budapešti vyhlásilo konkurz na řidiče, přihlásil se a místo získal. „Pracovní dobu jsem trávil v demokracii západního ražení a pak jsem šel domů do diktatury proletariátu podle Rákosiho.“

Díky tomu působil jako spojka mezi povstalci a Západem během maďarské vzpoury proti komunistické diktatuře v říjnu 1956. Povstání krvavě potlačila sovětská armáda vedená generálem Koněvem. László riskoval život, když společně s přítelem, pozdějším maďarským prezidentem Árpádem Gönczem propašoval na Západ poslední prohlášení revolučního předsedy vlády Imreho Nagye, který byl v roce 1958 popraven. László propašoval na Západ také spisy Istvána Bibóa, ministra revoluční vlády a politologa, s nímž byl v roce 1957 odsouzen na 15 let do vězení. Na svobodu se dostal po šesti letech díky intervenci generálního tajemníka OSN U Thanta.

Po propuštění v roce 1963 pracoval jako pomocný dělník, později jako překladatel. V roce 1988 založil Výbor pro historickou spravedlnost, organizaci, která sdružuje oběti perzekucí v komunistickém období, podobně jako u nás Konfederace politických vězňů.

Čtyřiadevadesátiletý László Regéczy-Nagy žije v Budapešti v domku s krásným výhledem. Je nemohoucí, ven už takřka nechodí, stará se o něj jeho rodina, která na něj za komunismu šest let čekala.

Příběh László Regéczy-Nagye v Paměti národa

Dietrich Koch

* 1937 † 2020

Teoretický fyzik Akademie věd v Německé demokratické republice (NDR) v Lipsku protestoval v roce 1968 proti demolici gotického chrámu sv. Pavla. Ten od založení univerzity v Lipsku v roce 1409 sloužil jako univerzitní kostel. Ačkoli v něm působil Johann Sebastian Bach a jako zázrakem přečkal bombardování v době 2. světové války, soudruzi v květnu 1968 rozhodli, že ho vyhodí do povětří. Tři dny před odstřelem Dietricha poprvé zatkla východoněmecká tajná policie Stasi během protestního shromáždění před kostelem, následovalo propuštění z práce. „Když se kostel zhroutil, tak se komunisté a Stasi cítili být o něco blíže socialismu. V den výbuchu jsem jim napsal dopis, že tohle neututlají.“

O měsíc později proto pomohl disidentům v Lipsku rozvinout plakát vyzývající k obnově kostela během závěrečného ceremoniálu Mezinárodní soutěže J. S. Bacha, který přenášela televize. V sále tehdy seděla tisícovka lidí a novináři z celého světa. Se svým bratrem Eckhardem sestavil časový spínač k jeho rozvinutí. Policii trvalo dva roky, než Dietricha dopadla. V roce 1970 ho udal mladý socialista a agent Stasi ze západního Německa. O protestu během Bachfestu se doslechl náhodou od jednoho z organizátorů protestu, který emigroval do západního Německa.

Během třiadvacetiměsíční vazby čelil Dietrich krutému nátlaku Stasi, aby udal spolupracovníky a podepsal spolupráci. Jako jeden z mála v NDR odolal a byl odsouzen ke dvěma a půl letům vězení s následným umístěním na psychiatrii. V roce 1972 se mohl díky intervenci filozofa Carla Friedricha von Weizsäckera vystěhovat do západního Německa. Vystudoval filozofii a učil na univerzitě v Essenu, kde žije se svou ženou dodnes.

Příběh Dietricha Kocha v Paměti národa

Dalma Špitzerová

* 1925 † 2021

Dětství se čtyřmi sourozenci prožila ve slovenském Liptovském Mikuláši, kde její otec sloužil v synagogách jako chazan – zpíval modlitby, maminka učila francouzštinu a němčinu. Když v roce 1942 začaly transporty do vyhlazovacích a koncentračních táborů, otec poslal Dalmu a její dvě starší sestry do Maďarska, kam odcestovaly na falešné doklady.

V Budapešti se zpočátku zdálo, že jsou v bezpečí. Sehnaly práci, navzájem si pomáhaly. Jednoho dne se ale sestra Lilka vrátila domů v doprovodu četníka. „Potichu mi řekla, že nás už chytili, ale že mám mlčet, protože mám jiné papíry. Nechtělo se mi tam zůstat samotné, tak jsem přiskočila a řekla, že jsem její sestra. Tak nás sebrali a odvedli do internačního tábora.“

Sestry poté odvezli z Užhorodu do Osvětimi. Dalma se dostala do užhorodské nemocnice, neboť ji vězeňská lékařka prohlásila za nemocnou tyfem, ačkoli byla zdravá. Po neúspěšných pokusech o útěk se dostala do sběrného tábora v Novákách, kde strávila dva roky. Pracovala v dílně, kde se šily brašny, a později zde začala hrát divadlo. Její první rolí byla postava Emily Marty v Čapkově hře Věc Makropulos, ve které zazářila. Režisér jí přitom roli nechtěl svěřit kvůli jejímu mládí. „Tehdy mi řekl, že jsem takový talent, že když přežijeme, ať jdu okamžitě studovat herectví. Tak se také stalo.“

V táboře v Novákách se zapojila do podzemního hnutí a po vypuknutí Slovenského národního povstání utekla do Banské Bystrice, kde se připojila k povstalcům. Nejdříve pracovala v tiskovém oddělení, po potlačení povstání odešla s partyzánskou jednotkou do hor, kde zůstala až do osvobození. Po válce se stala divadelní herečkou, po zrušení kabaretu Tatra v roce 1970 pracovala jako asistentka režie ve Slovenské televizi. Po sametové revoluci založila soukromé herecké studio, s nímž vyhrála mezinárodní cenu v Paříži.

Příběh Dalmy Špitzerové v Paměti národa

Miroslav Hampl

* 1932, Česká republika

Jako devatenáctiletý mladík nastoupil v květnu 1952 do jáchymovských uranových dolů, aby si odpracoval roční brigádu v těžkém průmyslu. V dole Svornost pracoval jako kolektor – určoval radioaktivitu rudy pro těžbu. „Když jsem začal fárat, tak mě upozornili, že budu dělat se samými zločinci, ať si dávám pozor.“ Záhy pochopil, že se nejedná o zločince, ale o oběti komunistické zvůle. S mnohými politickými vězni se spřátelil. Poslouchal jejich životní příběhy a rozhodl se jim pomáhat. Doručoval jim dopisy, balíčky či teplé prádlo.

Jednomu z nich pomohl na svobodu – na důl pronesl civilní šaty a převlečeného politického vězně provedl přes bránu. Jemu samotnému se útěk na Západ nepodařil – udal ho kamarád a on putoval na tři roky do lágru Ležnice v Horním Slavkově. V době zatčení v listopadu 1952 vážil 90 kilo, po třech měsících vyšetřování a měsíční samovazbě se z něj stala troska vážící něco málo přes 50 kilo. V takovém stavu nebyl schopen plnit normy a za trest musel do korekce, maličké místnosti bez oken s betonovou podlahou. „Spal jsem mokrý, v zimě, s jednou dekou. Ráno jsem musel na šichtu a ze šichty zase hned do korekce.“

Přežít mu pomohli vězni, kterým jako civilní zaměstnanec pomáhal. S jejich pomocí plnil normy a díky tomu měl lepší stravu. Propustili ho po odpykání poloviny trestu v září 1954. Myšlenky na útěk na Západ se vzdal až poté, co se zamiloval do své budoucí ženy Evženie. Usadili se v Šumperku, kde až do důchodu pracoval jako zedník. Je jedním ze zakladatelů místní pobočky Konfederace politických vězňů.

Příběh Miroslava Hampla v Paměti národa

Laureáti 2018

Milena Blatná

* 1934

Neváhala, když ji v podzemí jáchymovských uranových dolů požádal jeden z politických vězňů o předání vzkazu rodině. Bylo jí osmnáct let a na šachtě Eduard pracovala jako kolektorka – kontrolovala radioaktivitu vyvážené hlušiny.

Práci v jáchymovských uranových dolech si vybrala, protože byla dobře placená. Po předčasné smrti tatínka se totiž místo studia rozhodla pomáhat matce s obživou rodiny a péčí o nezaopatřené sourozence.

V dolech se ale mladá dívka setkala s velmi drsnou realitou vězeňského pracovního lágru. Denně docházela do areálu obehnaného ostnatým drátem a strážními věžemi, zblízka viděla, co znamená ztráta svobody. Lidské ponížení násobily nehumánní podmínky, ve kterých vězni trávili roky života: v zimě, o hladu, při každodenní vyčerpávající a životu nebezpečné práci. Milena se jim snažila pomáhat a přes dráty pronášela korespondenci a různé potřeby, přestože riskovala potíže a možná i obvinění z trestného činu. Přitížit jí mohl i milostný vztah s jedním z politických vězňů.

Zamilovala se do Jiřího Blatného, který byl v roce 1951 odsouzen v procesu se skupinou brněnských vysokoškoláků ke třinácti letům vězení za velezradu a špionáž. Jejich vztah, který se mohl v pracovním lágru rozvíjet jen díky pomoci přátel-spoluvězňů, byl přerušen v únoru 1954. Milenu přistihli při pašování dopisů a musela z dolu odejít. Dalších pět let na svého milého čekala. Vzali se v roce 1958, když byl Jiří Blatný konečně propuštěn na svobodu.

Příběh Mileny Blatné v Paměti národa

Jiří Světlík

* 1924 † 2022

Strávil deset let a dva měsíce v pracovních lágrech a věznicích za pomoc politickým vězňům.

Pochází z Plzně, kde jeho otec vlastnil tiskárnu, a proto se také on sám vyučil tiskařem. Když komunisté v roce 1948 tiskárnu rodině zabavili, odešel pracovat do porcelánky v Lokti u Karlových Varů. Brzy se zapojil do činnosti skupiny lidí, která pomáhala vězňům v nedalekých uranových dolech. Sháněli jídlo a předávali dopisy příbuzným odsouzených.

Vše se dařilo držet v tajnosti až do března 1952. Tehdy osmadvacetiletého Jiřího společně s dalšími pěti členy skupiny zatkli a před koncem roku odsoudili. Jiří Světlík dostal 20 let za vyzvědačství a velezradu. StB přišla na to, že kromě pomoci vězňům skupina předávala informace o podmínkách v pracovních táborech do zahraničí. U soudu Jiřímu přitížilo i to, že byl v roce 1944 odsouzen nacistickým soudem za „napomáhání nepříteli a přípravu velezrady“. Pro komunistické soudce to byl důkaz toho, že když bojoval proti Hitlerovi, bojuje i proti Stalinovi. Trest si odpykával nejdříve ve věznici v Chebu, následovaly uranové doly Nikolaj a Rovnost u Jáchymova, kde byl do vyhlášení amnestie v roce 1960. Ta se na něj, coby protistátního špiona a vedoucího skupiny, nevztahovala. Byl převezen do věznice ve Valdicích a propuštěn až na další amnestii v roce 1962.

Poté pracoval ve skladu Kovodružstva v Plzni a na nějaký čas se stal i vedoucím. O toto místo přišel při prověrkách po srpnové okupaci v roce 1968. Až do důchodu pak pracoval jako pomocný dělník. Svá věznění později popsal v knize Paměti starého kriminálníka.

Celý příběh Jiřího Světlíka v Paměti národa

Marta Szilárdová

* 1923

Narodila do židovské rodiny na Slovensku a do života její rodiny krutě zasáhla druhá světová válka.

V roce 1938 bylo Martino rodné město Levice připojeno k Maďarsku a už tak nepříznivá situace se pro židovské obyvatele ještě zhoršila. Marta se musela rozloučit se svým manželem Štefanem, který byl odveden do pracovního tábora, i s mladším bratrem Fridrichem. Podobně mizeli i další známí a příbuzní. Kam jsou odváženi, zjistila Marta s mladší sestrou Brigitou a rodiči v létě 1944. Tehdy museli do transportu i oni. Matku a otce viděla Marta naposledy při selekci po příjezdu do Osvětimi, odkud šli rovnou do plynové komory. Jedenadvacetiletá Marta a její o pět let mladší sestra byly vybrány na práci. Nejprve pracovaly v Osvětimi, později v továrně na zbraně ve městě Hessisch Lichtenau v Hesensku, kde se dostaly k pásové výrobě granátů a min. To bylo v zimě 1944.

Po dvou měsících se výroba zastavila. Němci se obávali postupující fronty a všichni vězni museli pryč. Po třech dnech pochodu smrti, během nichž dozorci zastřelili každého, kdo už nemohl dál, došli k městu Kassel, které bylo v plamenech po spojeneckém bombardování. Dozorci zmizeli a vězňů se ujali Američané. Domů se ale museli dopravit sami. Marta a Brigita se přidaly ke skupině Čechů, s nimiž došly pěšky přes Drážďany na české území, a poté putovaly samy na Slovensko. Když dorazily do rodných Levic, nečekalo je vlídné přivítání – jejich byt obsadili noví nájemníci. Větší štěstí měly v nedalekých Šuranech, kde se mohly usadit v prázdném bytě a zůstat i po návratu jeho majitelky.

Zanedlouho se v Šuranech udál další zázrak. Marta se shledala se svým mužem Štefanem. Potkali se na ulici a Marta ho zpočátku ani nepoznala, jak byl hubený, špinavý, oblečený v československé uniformě. Z pracovního tábora se mu podařilo při bombardování utéct a vstoupil do československé armády. Manželé Szilárdovi se rozhodli začít nový život v Nitře. Narodily se jim dvě dcery a trvalo léta, než se odhodlali vyprávět jim o tom, co prožili za války.

Celý příběh Marty Szilárdové v Paměti národa

Helena Kociánová

* 1933

Ztratila čtyři roky svobody za to, že poradila známému, jak kontaktovat převaděče.

Bylo jí osmnáct let a pracovala jako prodavačka, když ji na konci května 1952 zatkla Státní bezpečnost. Čtyři muži ji spoutanou odvezli do chaty StB, kde ji tři dny nepřetržitě vyslýchali ve snaze získat jména lidí z protistátní skupiny Jozefa Krutého, který pocházel ze stejné obce u hranic s Rakouskem. Podle estébácké konstrukce se měl ve Vídni napojit na zpravodajskou službu americké armády CIC a se svými spolupracovníky plnit zpravodajské úkoly. Helena neměla o skupině ani tušení, ale StB potřebovala její „přiznání“. Převezli ji proto do Bratislavy k dalším výslechům. Po týdnu věznění musela kvůli nesnesitelným bolestem do nemocnice, odoperovali jí slepé střevo. Byla to však chybná diagnóza, ve skutečnosti Helena trpěla zánětem ledvin z podchlazení ve vězení. Čas na doléčení jí StB nedopřála, naopak ji hned eskortovali zpět do cely, kde do rány dostala infekci. Tehdy bolestí škrábala omítku ze zdi.

Vykonstruovaný proces se skupinou Krutý a společníci, do níž byla Helena zařazena, se konal v říjnu 1952. Od soudu odešla sotva plnoletá dívka s pětiletým trestem. Putovala po různých věznicích, v červenci 1955 se jí stal osudným pracovní tábor v jihoslovenské obci Želiezovce. Na nejtěžší práci na stroji mlátičky poslali dozorci jednu starší ženu a Helena se jí rozhodla pomoct. Mlátička ale nebyla správně zabezpečená, uvolnil se příklop a ona spadla do stroje. Před krutou smrtí ji zachránil jeden ze zaměstnanců, který ji vší silou držel, aby ji stroj nerozsekal. Následoval dramatický převoz do nemocnice, během něhož málem vykrvácela, amputace nohy pod kolenem a několik dalších operací.

Na svobodu se Helena dostala 30. května 1956. Z jejího návratu měl největší radost Karol Kocián, jehož znala od dětských let a který jí čtyři roky posílal do vězení dopisy. Přestože dívčini rodiče vztahu nepřáli, Helena se s Karolem usadila na Jesenicku, vzali se a narodili se jim tři synové.

Celý příběh Heleny Kociánové v Paměti národa

Laureáti 2017

František Lízna

* 1941 † 2021

Za protikomunistické aktivity putoval několikrát do vězení. Poprvé jako devatenáctiletý, když roztrhal sovětskou vlajku. Udělal to ze vzteku, komunisté totiž označili rodiče jeho spolužačky za kulaky a vyhnali je z rodného statku. Odsouzen byl na sedm měsíců. Vězněn byl pak ještě čtyřikrát – za opuštění republiky, šíření samizdatů a tisk letáků o politických vězních. Živil se jako dělník v lupkových dolech, na Velehradě pečoval o nemocné. Právě tady objevil svou touhu sloužit bližním a Bohu a roku 1968 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Komunisté mu ovšem odebrali povolení ke kněžské službě hned po primiční mši. Pracoval tedy dál jako sociální pracovník a svobodu nacházel kromě jiného v pěších poutích.

Na tu první se vydal v roce 1984 napříč Československem. Jeho cílem tenkrát byla hora Kremenec na slovensko-ukrajinsko-polském pomezí. Nejvýznamnější ovšem byla až pouť do města Chersonésos na Krymu, místa, kde svatí Cyril a Metoděj údajně našli ostatky svatého Klementa I., a zároveň místa křtu svatého Vladimíra. Podle vlastních slov chtěl František Lízna tímto činem propojit křesťanský Východ a Západ. Na dlouhý pochod se vydal i přesto, že tehdy trpěl rakovinou prostaty v pokročilém stadiu. Každý den se modlil za jednoho ze svých vybraných přátel nebo lidí, kteří mu ublížili. Dohromady tehdy ušel několik tisíc kilometrů. „Každý krok byl jako modlitba,“ vyprávěl František Lízna pro sbírku Paměť národa. Po návratu z pouti lékaři zjistili, že se během cesty uzdravil a nádor i metastázy zmizely.

Od té doby František Lízna ušel na svých poutích téměř osm tisíc kilometrů a stále se snaží pomáhat bližním. Působil jako vězeňský duchovní na Mírově a farář ve Vyšehorkách, v roce 2000 se stal členem vládní Rady pro lidská práva. V roce 2001 mu byl propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva, o dva roky později mu Nadace Charty 77 za jeho práci ve vězení udělila Cenu Františka Kriegla. Za péči o nemocné a potřebné mu před pěti lety řád milosrdných bratří udělil Cenu Celestýna Opitze.

Celý příběh Františka Lízny v Paměti národa

Otto Šimko

* 1924

Přežil za války koncentrační tábor, během Slovenského národního povstání se dostal k partyzánům a po jednom střetu s nacisty pomohl raněnému kamrádovi. V 50. letech byl vyhozen z práce kvůli svému židovskému původu.

Otto Šimko a jeho židovská rodina se vyhnuli transportu do koncentračního tábora díky strýci. Všem sehnal falešné křestní listy, které potvrzovaly, že rodina konvertovala ke katolické církvi. Perzekuci ale neunikli – v roce 1942 museli nastoupit do pracovního tábora v obci Vyhne. Mladý Otto tu pracoval jako brašnář a stejnou práci musel dělat i jeho otec, který byl před válkou respektovaným soudním radou v Topoľčianech. V táboře strávili deset měsíců. Poté Ottův otec dostal výjimku od tehdejšího ministra spravedlnosti Gejzy Fritze a rodina mohla tábor opustit. Usadili se v Liptovském Mikuláši, kde Otto – opět díky falešným dokladům – získal práci knihvazače.

Při Slovenském národním povstání v roce 1944 se přidal k 9. liptovskému partyzánskému oddílu. Po jednom střetu s Němci ale musela jeho jednotka před silným útokem ustoupit. Otto se během ústupu ztratil, protože pomáhal zraněnému kamarádovi. Rozhodl se ho dopravit do nemocnice v Liptovském Mikuláši ke svému známému lékaři. Ve městě ho ale zatkla policie a podrobila brutálním výslechům. Dalším deportacím do koncentračního tábora, které se obnovily v roce 1944 po příchodu Němců, se vyhnul díky onemocnění svrabem. Červený kříž jej poslal na léčbu do Palúdzky a Ottovi se během vyšetření podařilo utéct oknem. Odešel do Nitry, kde vyhledal pomoc podzemního hnutí, a zbytek války tam strávil se svou matkou a babičkou v úkrytu.

Po válce vystudoval práva a pracoval v sociálním a později školském odboru. Když ale v 50. letech začaly politické procesy, které byly i antisemitsky motivované, byl z práce vyhozen. Živil se jako soustružník a později jako dělnický korespondent deníku Práce. V roce 1954 nastoupil do deníku Smena a brzy díky znalosti cizích jazyků postoupil do zahraničního oddělení. Během normalizačních čistek byl v roce 1971 opět vyhozen a vrátil se k povolání právníka.

Celý příběh Otto Šimka v Paměti národa

Mária Matejčíková

*1931 † 2018

Pomohla pronásledovanému katolickému knězi Štefanu Koštialovi a byla za to odsouzena k pěti letům vězení. Po sametové revoluci se angažovala při rehabilitaci politických vězňů a nespravedlivě stíhaných.

V únoru 1952 zazvonil u dveří rodiny Márie Matejčíkové katolický kněz Štefan Koštiaľ. Podařilo se mu uprchnout z vězeňské nemocnice, kam jej StB převezla po jednom z brutálních výslechů. Byt Máriiných rodičů byl tehdy jediným bezpečným místem, které znal. Ukrýval se u nich už od ledna do dubna předchozího roku a Máriina matka později jemu a dalším kněžím pomáhala utéct přes řeku Moravu do Rakouska. Hladina však byla po tání ještě vzedmutá, a tak se tehdy museli útěku vzdát. Zadrželi je pohraničníci a v následném procesu byli odsouzeni na více než 10 let. Mária tedy dobře věděla, co jí hrozí. Když ji ale kněz Koštial požádal, aby ho odvedla do dalšího úkrytu, k rodině Tomečkových, nezaváhala.

Měsíc nato znovu někdo zazvonil u dveří. Tentokrát už to byla StB. Mária Matejčíková byla zatčena a odsouzena za vlastizradu na pět let do vězení. Po propuštění pracovala jako dělnice v tabákové továrně a později ve fabrice na zpracování čediče. Tam se seznámila se svým budoucím mužem, bývalým politickým vězněm Alexandrem Matejčíkem. V roce 1968 se neúspěšně pokusili založit Klub angažovaných nestraníků. Mária Matejčíková se po pádu komunistického režimu angažovala při rehabilitaci politických vězňů a nespravedlivě stíhaných.

Celý příběh Márie Matejčíková v Paměti národa

František Suchý

* 1927 † 2018

Ve svých rukou držel urnu s popelem generála Josefa Mašína i Milady Horákové. František Suchý spolu se svým otcem, který byl ředitelem strašnického krematoria, ukrýval popel popravených obětí nacismu a komunismu. Jména těch, kteří měli být anonymně pohřbeni do hromadného hrobu, tajně opisovali a urny s popelem ukrývali na odlehlém místě hřbitova, aby oběti mohly být jednou pohřbeny důstojně. A o jejich úmrtí informovali příbuzné.

Únor 1948 zastihl Františka jako studenta vysoké školy. Zúčastnil se i pochodu na Hrad, během kterého chtěli zástupci studentské obce vyzvat prezidenta Beneše, aby neustupoval komunistům. Demonstraci ale brutálně rozehnala policie a jednoho ze studentů postřelila. V následujícím roce byli Františkovi rodiče zatčeni za pomoc jiné rodině při útěku za hranice. Jejich i Františkova situace se ještě zhoršila poté, co policie zatkla agenta americké zpravodajské služby Koudelku. Ten nevydržel kruté výslechy a prozradil, že jej František Suchý ukrýval v garáži. Když pak během domovní prohlídky StB objevila protistátní letáky a v márnici uschované zbraně po německých vojácích, byla postupně celá rodina zatčena a zbavena veškerého majetku.

Vyšetřování trvalo čtvrt roku, vysokoškolský student František Suchý dostal s přihlédnutím ke svému věku pětadvacet let, jinak by ho čekal trest smrti. Jeho rodiče byli odsouzeni ke čtyřem a čtyřem a půl roku vězení. StB nabízela Františku Suchému propuštění výměnou za spolupráci. „Buď, ty hajzle, podepíšeš spolupráci, anebo tě pověsíme,“ vyhrožoval mu vyšetřovatel. „Tak mě pověste,“ odpověděl František Suchý.

Vystřídal věznice Pankrác, Mírov, Opava, Bory, Leopoldov, část trestu působil jako technický konstruktér. V roce 1964 byl propuštěn v polovině trestu, pracoval jako zámečník, později jako konstruktér v Kovodíle.

Celý příběh Františka Suchého v Paměti národa

Laureáti 2016

Jiří Brady

* 1928 † 2019

Za války přežil Terezín a Osvětim, před komunistickým režimem utekl. Do České republiky přicestoval na konci října 2016 české veřejnosti téměř neznámý. Jeho výjimečný životní příběh se dostal do pozadí kvůli neudělení státního vyznamenání 28. října 2016. Při jeho pražské návštěvě mu Post Bellum udělilo Cenu Paměti národa a jeho vyprávění jsme zaznamenali pro sbírku Paměť národa a zpracovali jako jeden z Příběhů 20. století.

Narodil se 9. února 1928 v Novém Městě na Moravě v rodině židovského obchodníka, o tři roky později se Bradyovým narodila dcera Hana. Harmonické dětství sourozencům skončilo se zánikem Československa a zřízením protektorátu. Jejich matka Markéta pomohla svému příbuznému, odbojáři z Belgie, a byla na jaře 1941 zatčena a deportována do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Na podzim téhož roku zatkli i otce a Jiřího s Hanou se ujal strýc.

Nakonec museli i oni nastoupit do transportu, v květnu 1942 je z Třebíče deportovali do ghetta Terezín. Jiří se dostal do objektu L 417, kde se utvořila chlapecká komunita, vydávající časopis Vedem. Na podzim 1944 deportovali Jiřího i sestru Hanu do Osvětimi. Jiří přežil selekci a byl určen na práci v pobočném táboře Gleiwitz. V lednu 1945 se fronta přiblížila k Osvětimi, vězni z Gleiwitz se přesunuli do bývalého zajateckého tábora Blechhammer, který se stal terčem ostřelování. Pamětník a další vězni se dírou ve zdi vyplížili na svobodu.

Dlouhou anabází přes Užhorod a Budapešť se Jiří v květnu 1945 dostal do rodného města, jeho rodiče a mladší sestra Hana ale nacistické koncentrační tábory nepřežili. Jiří nesouhlasil s komunistickým převratem a rozhodl se pro emigraci. Usadil se v Kanadě. Příběhem jeho sestry je inspirován světoznámý vzdělávací projekt Hanin kufřík.

Zemřel v Torontu 11. ledna 2019.

Celý příběh Jiřího Bradyho v Paměti národa

Ludmila Váchalová

* 1936

Ludmile Váchalové bylo osmnáct, když před jejím domem zaparkovalo šest aut StB. Z vězení vyšla až po šesti letech. Ludmila Váchalová strávila téměř šest let v komunistickém vězení, z toho prvních devět měsíců na samotce s malým zamřížovaným okýnkem u stropu. V zimě jím do cely padal sníh. Každý den ji bachaři vodili na dvou až tříhodinové výslechy.

Do vězení se Ludmila Váchalová dostala za to, že na Západ rozesílala zprávy od svého bratra. Dokumetoval v nich podmínky v trestaneckém táboře Horní Slavkov, kam byl zavřený za přechod hranic. Tehdy teprve sedmnáctiletá Ludmila mu do vězení ilegálně dodávala papír, kopíráky, fotoaparát, později pašovala jeho zprávy ven a na Západ. Brzy však začala pozorovat, že jí stále někdo „doprovází“. Dne 4. prosince 1954 před jejich domem zaparkovalo šest aut s estébáky. Dům prohledali, a poté Ludmile Váchalové nařídili, aby si nastoupila do auta. Domů se vrátila až v roce 1960.

Trest si odpykávala postupně v ženských věznicích v Chebu, slovenských Želiezovcích a Pardubicích. Spolu s dalšími spoluvězeňkyněmi drala peří, loupala česnek, okopávala řepu nebo víno, pracovala v kravíně. Protože odmítla donášet na ostatní vězenkyně, nesměla od svých rodičů dostávat balíčky. Na jaře roku 1960, šest měsíců před odpykáním plného trestu, byla propuštěna na amnestii. Po návratu pracovala u Československých státních drah, kde zůstala až do důchodu. V roce 1963 se vdala a narodila se jí dcera. Ludmila Váchalová je rozvedená, žije ve Stráži u Tachova.

Celý příběh Ludmily Váchalové v Paměti národa

Anton Tomík

* 1932 † 2020

V osmnácti založil protikomunistickou skupinu. Ve třiadvaceti utekl z trestaneckého lágru vlastnoručně vykopaným tunelem. Antona Tomíka zatkla StB spolu s jeho přáteli na výletě ve Slovenském ráji v létě 1951. Údajně měli u sebe granáty a pistole. Podle Tomíka ale bylo všechno jinak. Jako podezřelé je bezdůvodně označili lesníci, pak už následovalo rychlé zatčení. Mladíci skončili v Leopoldově, v nechvalně proslulé vyšetřovně přezdívané Mlýn.

Vyrůstal jako syn statkáře, kterému po únorovém převratu komunisté grunt vzali – před jeho zraky vyrvali stromy ze třech ovocných sadů a svahy rozorali na ornou půdu. Antonův otec se nervově zhroutil a v šestnáctiletém mladíkovi se usadil pocit křivdy a nespravedlnosti. Během studií na Vyšší průmyslové škole v Bratislavě koncem léta 1950 se spolužáky založil skupinu SAK – Spolok antikomunisov. Podle estébáckých archivních dokumentů se skupina soustředila na tištění a distribuci protistátních letáků, shromažďovali zbraně, střelivo a výbušniny, plánovali odstřelit pomník Stalina na bratislavském náměstí. Anton Tomík se tomu však směje, šlo prý jen o řeči. Rozsudek byl však nemilosrdný – 15 let za velezradu a práce v uranových dolech na Jáchymovsku.

Ani tady Anton Tomík nepřestal toužit po svobodě. Koncem léta 1955 se spolu s dalšími spoluvězni pustili do hrabání tunelu. Práce postupovala 15 centimetrů za den. Postupně do tunelu zavedli i světlo, zeminu sypali na půdu truhlářské dílny. Den útěku nastal 6. listopadu večer a zprvu byl úspěšný. Už o dvanáct dní později však byli všichni uprchlíci po rozsáhlém pátrání dopadeni. Antona Tomíka státní bezpečnost chytila na mostu přes Ohři. Policisté po něm začali střílet. „Dostal jsem jí do pánve, ale ještě jsem mohl utíkat. Pak už si nepamatuji nic. Probral jsem se, když mě oblizoval pes.“ Za útěk dostal Anton Tomík dva a půl roku trestu navíc, v roce 1960 byl amnestován. Do důchodu pracoval jako dělník a technik v Bratislavě.

Celý příběh Antona Tomíka v Paměti národa

Jitka Malíková

* 1926 † 2018

Ve vykonstruovaném procesu byla odsouzena na 11 let za velezradu. Komunisté ji obžalovali jako vedoucí protistátní skupiny, když ve svém bytu ukrývala a pomohla za hranice několika pronásledovaným řeholníkům a kněžím. Zatčena byla v roce 1953. „Bylo to legrační,“ vzpomínala Jitka Malíková. „Byla jsem na fakultě, zrovna jsme měli tělocvik, plavání. Vytáhli mne rovnou z bazénu.“

Tehdy sedmadvacetiletou studentku medicíny vyslýchali nejprve v Bartolomějské, pak na Ruzyni. „Betonová podlaha, neustálá zima, tvrdé výslechy,“ popisuje Jitka Malíková vězeňské podmínky. Do protokolů si vyšetřovatelé zaznamenávali, co potřebovali slyšet, a tak se jim studentka vysmála, ať rovnou napíší, že otrávila Klementa Gottwalda. „Kdo se jich moc bál, na tom se vyřádili.“

Prošla věznicemi a trestnými tábory v Želiezovcích, Trnovcích, Ilavě a Pardubicích, pracovala za minimální mzdu zejména v zemědělství.

Propuštěna byla na amnestii roku 1960. Medicínu nikdy nedostudovala, směla pracovat jen v dělnických profesích – jako skladnice, myčka nádobí v hospodě. Později se jí přece jen podařilo školu dokončit a až do penze pracovala jako laborantka v nemocnicích.

Celý příběh Jitky Malíkové v Paměti národa

 

Rudolf Dobiáš

* 1934

Prožil šest let v otřesných podmínkách pracovních lágrů a dolů na Slavkovsku a Příbramsku. Odsouzen byl za velezradu. Spolu se svými kamarády z tajného skautského oddílu tiskli protirežimní letáky. Vyzývali v nich, aby lidé nevstupovali do JZD, protestovali proti pronásledování církví, nabádali, aby se národ bránil komunistickému teroru.

Vedoucí skautské skupiny byl zatčen kvůli karikatuře Gottwalda a Stalina v pekelných kotlích, pro Rudolfa Dobiáše si StB přišla jen den před Vánocemi, 23. prosince 1953. Tehdy devatenáctiletý mladík, vysokoškolský student ruštiny a slovenštiny, zrovna štípal dřevo na dvoře. Následovaly tvrdé výslechy, hlad a další útrapy vyšetřovací vazby v Bratislavě. Do měsíce komunisté pozatýkali celou Dobiášovu skautskou skupinu a v červnu 1954 už byli do jednoho odsouzeni a posláni do pracovních lágrů. Pracovali tu v drsných podmínkách jako horníci.

Na pracovní tábory ale nevzpomínal jen ve zlém: „V lágru Vojna byla intelektuální atmosféra. Téměř všichni vězni byli intelektuálové – kněz, ekonom, literární kritik, začínající básník, medik, dramaturg. Dalo se s nimi mluvit o literárních otázkách, o poezii.“

Po propuštění na amnestii jej čekala těžká práce na stavbách silnic a železničních tratí. Angažoval se v ochotnickém spolku a navázal na své první básnické pokusy z vězení, psal také povídky a pohádky pro děti. Slovenská literatura ho nakonec objevila díky rozhlasové soutěži. Po roce 1989 pracoval krátce jako novinář, později jako literát na volné noze. Ve své tvorbě se věnuje zejména totalitní minulosti.

Celý příběh Rudolfa Dobiáše v Paměti národa

Laureáti 2015

Branislav Tvarožek

* 1925

Pochází z vesnice Lok poblíž Levic, která byla převážně maďarská. V mládí tak plynně hovořil slovensky a maďarsky a díky škole i německy. To se mu později během války mnohokrát vyplatilo.

Začátek válečného konfliktu Branislava zastihl v době, kdy pracoval v továrně na výrobu rádií. Z průmyslovky ho vyhodili za to, že se spolužáky z internátu přemalovávali německé nápisy a psali protiněmecká hesla.

Po vypuknutí Slovenského národního povstání se Branislav Tvarožek přidal k odboji. Jejich skupinu bojující v horách však Němci postupně rozložili a pochytali. V zajetí Branislava zachránila znalost němčiny, když zaslechl rozhovor velitele stráže s lékařem. Podle velitele měl každý, kdo nebyl raněn, druhý den nastoupit do transportu. Branislavovi se podařilo lékaře přesvědčit, aby ho zapsal do stavu raněných, a později se přihlásil jako kuchař, ačkoliv nikdy předtím nevařil.

Tato lest mu vyšla. Přesunuli ho do vojenské nemocnice a přes příbuzného se mu podařilo dostat povolení k cestě do Nového Mesta nad Váhom. Štěstí při něm stálo i potom, a tak se dostal tajně domů.

Branislav se připojil ke svému otci, který sháněl jídlo pro partyzány v okolí města. Po obsazení výpadových cest vedoucích z města opět několikrát obratně využil své znalosti němčiny a mimo jiné tak k partyzánům dostal šest a půl metráku trhaviny.

Po válce Branislav Tvarožek dokončil průmyslovku a začal studovat elektrotechniku na vysoké škole. V roce 1948 ale ho ale zatkl komunistický za to, že u sebe nechal přespat svého bratrance, kurýra zpravodajské služby. Soud však byl k jakékoliv obhajobě hluchý a poslal Branislava na pět let do uranových dolů v Jáchymově.

Jeho šikovnost mu opět zajistila lepší podmínky: dokázal ledacos opravit, a tak ho vzali na elektrodílnu. Při jedné nehodě tam však utrpěl zranění, které mu natrvalo poškodilo zrak. V Jáchymově poznal řadu přátel, ale stal se i obětí provokace – jeden ze spoluvězňů Branislava před dozorci křivě obvinil z plánování útěku a on pak skončil na samotce.

Po návratu z vězení se shledal jen s matkou, otec zemřel čtyři měsíce před jeho propuštěním. V roce 1960 se Branislav Tvarožek šťastně oženil a pracoval až do důchodu jako elektrikář.

Celý příběh Branislava Tvarožka v Paměti národa

Lýdia Kovářová

* 1928 † 2017

Když v srpnu 1944 vypuklo v Banské Bystrici povstání, ocitla se její rodná obec Jasenie v podhůří Nízkých Tater v centru bojů. Lýdia nejprve pomáhala s dalšími mladými lidmi vykládat zbraně a zásoby pro partyzány. V horské kolibě pak zažila děsuplnou noc, kdy Němci ostřelovali kopec nad nimi. Ve stavení se schovávalo osm lidí, včetně dvou dětí. Lýdiin otec během této jediné noci zešedivěl.

Po potlačení povstání byli v každé domácnosti ubytováni němečtí vojáci. Důstojníci, kteří bydleli u Kordíkových, konfiskovali vybavení i domácí zvířectvo, neustále prohledávali domy a kontrolovali osoby. V této atmosféře se Kordíkovi rozhodli vyhovět prosbě rodinného známého, vojenského lékaře, a po dva týdny ho s jeho společníky zásobovali jídlem ve sněhem zapadané horské chatě. Později pro ně dokonce vybudovali úkryt ze slámy a sena ve vlastní stodole. Po několika týdnech se skupina přesunula ze skrýše k partyzánům do hor

Kordíkovi se šťastně dožili osvobození, ale Lýdia neměla snadný život ani v poválečné době. V roce 1947 odmaturovala a v šedesátých letech vystudovala pedagogickou fakultu v Plzni. Protože však nikdy nevstoupila do komunistické strany a její bývalý manžel emigroval, potýkala se jako učitelka s problémy v zaměstnání a dlouho nemohla ani jako matka malé dcery získat byt. Učitelské povolání vykonávala až do důchodu. Byla aktivní členkou Českého svazu bojovníků za svobodu.

Celý příběh Lýdie Kovářové v Paměti národa

Viktor Wellemín

* 1923 † 2020

Pochází z pražské židovské rodiny, jako kluk si bezstarostně hrával v karlínských a žižkovských uličkách. Do času dospívání mu ale vtrhla válka. Měsíc poté, co Němci vyhlásili protektorát, odešel tehdy sedmnáctiletí Viktor se svým o čtyři roky starším bratrem Adolfem do emigrace. Nejprve jeli vlakem na Slovensko, pak parníkem po Dunaji až do Černého moře a nakonec propluli na palubě turecké lodi do Středozemního moře až k břehům Palestiny, kde začátkem roku 1942 vstoupili do 11. československého praporu východního.

Jako členové protiletadlové jednotky pak bránili severoafrický přístav Tobruk. Viktor si v Tobruku vyrobil talisman, který ho pak provázel po celý život. “V kapse jsem jednou objevil zapomenutý prvorepublikový desetník, který měl na jedné straně vyobrazeného dvouocasého lvíčka. Pilkou jsem ho vyřízl, udělal nad ním dírku, zavěsil na provázek a nosil jsem ho na krku jako výsostný československý znak,” vzpomínal Viktor Wellemín. V roce 1944 podnikl s československou obrněnou brigádou útok na francouzský přístav Dunkerque, při kterém mu mina utrhla kus paty a poranila rameno. Léčil se pak v britských nemocnicích a konec války ho zastihl v Londýně u náhradního vojenského tělesa.

Po návratu domů zjistil, že zatímco bránil Tobruk, nacisté zavraždili jeho rodiče v koncentračním táboře. Bratr Áda válku přežil, jejich byt však obsadili cizí lidé a bratři Wellemínovi nedostali zpět ani rodinnou firmu. Po roce 1948 nebyl jako nestraník, Žid a veterán západní fronty novým režimem právě oblíben. Dostal jen směšný invalidní důchod a jeho synové nesměli studovat.

Celý příběh Viktora Wellemína v Paměti národě

Anna Hyndráková

* 1928 † 2022

V září 1942 přišla tehdy čtrnáctiletá Anna Kovanicová, později Hyndráková, na shromaždiště pro pražské Židy. S rodiči dostala předvolání k transportu do koncentračního tábora v Terezíně. V tamním ghettu pak zažila otřesné hygienické podmínky, tvrdou práci a hlad, ale na druhé straně i bohatý společenský život, přátelství, vzájemnou podporu a pomoc celých rodin. Během svého pobytu v Terezíně také byla svědkem mnoha transportů na východ, přičemž nikdo přesně nevěděl, co tam vězněné Židy čeká. V roce 1944 došla řada i na Annu a její rodiče. Odvezli je do rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau, kde Annu vybrali jako práceschopnou, a tak unikla jisté smrti. Její matka a otec však selekcí neprošli. Hroznému osudu neunikla ani Annina sestra Trudi s roční dcerou Janou a švagr František.

Anna prošla osvětimským ženským táborem a pracovním táborem Christianstadt. Začátkem února 1945 byl z těchto lágrů vypraven pochod smrti do Bergenu-Belsenu, z něhož se jí společně se dvěma spoluvězeňkyněmi podařilo uprchnout. Po několika dnech byly všechny tři uprchlice dopadeny a odvezeny do mužského tábora Niesky, odkud putovaly do pracovního lágru ve Zhořelci. Od 5. května 1945 tento tábor už skoro nikdo nehlídal, a tak se skupinky vězňů začaly vracet domů.

Anna dorazila do Prahy 11. května. Z celého původního transportu se vrátila jako jediná. Doma na ni nikdo nečekal, navíc někteří předváleční známí projevovali hořkost nad tím, že ona přežila, zatímco jejich blízcí zahynuli. Po válce se Anna Hyndráková přihlásila na grafickou školu, vdala se a měla rodinu. Dnes se zabývá historií a dokumentací koncentračních táborů, organizuje přednášky a výstavy.

Celý příběh Anny Hyndrákové v Paměti národa

Laureáti 2014

János Kenedi

* 1947, Maďarsko

Pochází z Budapešti, kde ho po rozvodu rodičů vychovával jeho otec. V roce 1969 dokončil studium žurnalistiky a začal pracovat jako redaktor a filmový kritik německy psaného týdeníku Budapester Rundschau. Po invazi spojeneckých vojsk do Československa v srpnu 1968 se tohoto místa vzdal a nastoupil do nakladatelství Magvető. Odtud však byl už po dvou letech vyhozen kvůli šíření protikomunistických samizdatů a otevřenému protestu proti sovětské okupaci Československa. Stálé zaměstnání pak získal až v roce 1990, protože dvacet let nesměl jako kritik komunistického režimu dostat kvalifikovanou práci ani publikovat. „Věnoval jsem se příležitostným pracím, například vyplňování sociologických dotazníků. Měl jsem mnoho stejně smýšlejících přátel, kteří mi v tomto období pomáhali.“

János Kenedi se stal klíčovou postavou tzv. demokratického odporu maďarského undergroundu, který ho fascinoval už od šedesátých let. Ve svém bytě uspořádal bezpočet setkání opozičně smýšlejících lidí. Akademický rok 1981/82 strávil díky badatelskému grantu studiem na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde se věnoval tématu západního pohledu na maďarskou revoluci v roce 1956. Po pádu komunismu se stal výzkumným pracovníkem Institutu 1956. János Kenedi je nositelem Ceny Istvána Bibó (1982), Pamětní ceny Josepha Pulitzera (1991), Ceny tolerance (1999) a Zlaté medaile maďarského prezidenta Árpáda Göncze.

Kornel Morawiecki

Polsko * 1941 † 2019

Pochází z Varšavy, kde v roce 1958 maturoval na Gymnáziu Adama Mickiewicze. Pokračoval studiem teoretické fyziky na univerzitě ve Vratislavi a v roce 1970 tam získal doktorát za práci v oboru kvantová teorie pole. Už o dva roky dříve byl aktivním účastníkem vlny studentských protestů a spolupořadatelem demonstrací proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V antikomunistických aktivitách pokračoval i v 70. letech, kdy se stal editorem opozičního časopisu Dolnoslezský bulletin. Za rusky tištěné výzvy k odsunu sovětských vojáků byl Kornel Morawiecki zatčen a souzen ve vůbec prvním politickém procesu tohoto druhu v komunistickém Polsku.

V červnu 1979 společně s přáteli vítal papeže Jana Pavla II. při jeho první pouti do rodné země bílo-červeným transparentem s nápisem „Víra a nezávislost“. Od začátku spolupracoval s odborovým hnutím Solidarita v Dolním Slezsku a po vyhlášení stanného práva se účastnil jeho konspiračních jednání.

V roce 1982 založil organizaci Bojující solidarita, která ve svém programu vyzývala k obnovení nezávislosti Polska a dalších zemí zotročených komunismem, k rozdělení Sovětského svazu do nezávislých republik a ke sjednocení Německa. Kornel Morawiecki se šest let úspěšně skrýval, ale v roce 1987 byl zatčen a lstí polské státní bezpečnosti deportován z vlasti. O rok později se do Polska tajně vrátil a v roce 1990 ukončil svou konspirační činnost. Byl odpůrcem jednání u tzv. kulatého stolu.

Po pádu komunismu působil jako učitel na wroclawské polytechnice. V roce 2007 odmítl při příležitosti 25. výročí vzniku Bojující Solidarity převzít Řád znovuzrozeného Polska s odůvodněním, že tato organizace si zaslouží nejvyšší polské vyznamenání – Řád bílého orla. Ten obdržel tři dny před svou smrtí 27. září 2019. Zemřel 30. září 2019.

Anton Srholec

* 1929 † 2016

Mladý Anton, kterého rodiče od dětství vedli ke katolické víře, absolvoval salesiánské gymnázium a chtěl pokračovat studiem teologie. V zemi ale právě převzali moc komunisté, a tak se rozhodl emigrovat do Itálie. S početnou skupinou měli na jaře roku 1951 přeplout na člunu řeku Moravu do Rakouska. Útěk však nebyl dobře připravený a řeka byla rozvodněná. Proto se uprchlíci vrátili zpět na nádraží. Tam už je pochytali pohraničníci, kteří o nich věděli. Antona nejprve uvěznili v kobkách Bratislavského hradu, později ho převezli do Leopoldova.

Soud s celou skupinou se konal v utajení a Anton vyfasoval dvanáct let – jen za to, že chtěl studovat v zahraničí. Když si vyslechl rozsudek, zhroutil se mu svět. Věznění přežil i díky tomu, že v lágrech na Jáchymovsku či v Příbrami potkal mnoho inspirativních osobností a studoval jazyky. Jak ale dodává, největší posilu a útěchu nalézal ve víře: „Já jsem si nezoufal, neboť položit život za Krista pro mě byla realita, tak by to mělo být.“ Propustili ho na amnestii a díky krátkému uvolnění na konci šedesátých let mohl v Římě vystudovat teologii. V květnu 1970 ho na kněze vysvětil sám papež Pavel VI.

V době nejtužší normalizace, kdy Československo opouštěly tisíce emigrantů, se Anton Srholec vrátil domů. Komunistický režim mu ale nadále nepřál a po letech šikany mu v roce 1985 odňal státní souhlas k výkonu duchovní služby. Zlom přinesl až listopad 1989. Anton Srholec vystoupil na několika demonstracích a v období nově nabyté svobody se naplno zapojil do církevního i společenského života. „Velmi mě těší, že jsem zůstal se svým národem. V pokoře člověk přispívá k tomu, aby to bylo lepší, ne tak zoufale beznadějné.“

Celý příběh Antona Srholce v Paměti národa

Manfred Matthies

* 1941, Německo

Vyrůstal v NDR v rozbombardovaném Magdeburku, které vnímal jako obří dětské hřiště. Jeho otec zemřel záhy po skončení druhé světové války, takže matka se o Manfreda a jeho dva sourozence musela starat sama. Vyučil se lodním konstruktérem a v mládí neměl žádné politické ambice. Do opozice se však dostal už svým rozhodnutím nevstoupit do komunisty ovládaného svazu mládeže.

Když mu bylo 18 let, utekl s maminkou a sestrou do Západního Berlína. Až později se dozvěděl, že matku sledovala Stasi kvůli jejím kontaktům se Západem. Rodina se usadila v Severním Porýní-Vestfálsku, odkud Manfred Matthies v roce 1961 odešel studovat do Západního Berlína. O dva roky později tam byl svědkem výstavby nechvalně proslulé zdi. Společně s bratrem se zapojil do činnosti studentského hnutí, které pomáhalo uprchlíkům z Východu.

Záhy se naučil všem potřebným trikům – falšování pasů, kopání tunelů, přechodům v kanalizační síti či přejezdům hranic ve speciálně upravených autech. Dokonce převáděl uprchlíky z Polska do SRN na plachetnici po Baltském moři. „Samozřejmě jsme věděli, že se už taky nemusíme vrátit zpět,“ vzpomíná po letech.

Koncem prosince 1972 byl na hraničním přechodu zatčen a po devíti měsících vazby odsouzen ke 13 letům vězení. Už po třech letech ho však na základě intervence západoněmecké vlády propustili. Po pádu Berlínské zdi se poprvé od roku 1970 znovu podíval do bývalého východního Berlína a byl v naprostém šoku z rozpadajících se čtvrtí. Dnes pracuje jako zaměstnanec památníku Bautzen, protože cítí povinnost předávat své zkušenosti mladším generacím.

Dana Vargová

* 1936 † 2021

Rodačka z moravského Bouzova se v roce 1962 provdala za Julia Vargu, původem slovenského Maďara nuceně vysídleného do moravských Sudet. Manželům se krátce po svatbě narodil syn Julek. Výborně se učil, ale vadná očkovací vakcína způsobila, že v devíti letech onemocněl těžkou formou vzácné dermatomyozitidy. Atrofie svalů rychle postupovala, vyzáblé tělo se zkroutilo a pokrylo se bolestivými strupy. Chlapec znehybněl, ale na rozdíl od těla hlava zůstala zdravá. Útěchu našel v konverzi ke křesťanství. Jedním z jeho duchovních rádců se stal dnešní kardinál Dominik Duka. Julek se knězem stát nemohl, ale složil řeholní slib a přijal jméno Augustin.

V šumperském bytě Vargových Julka navštěvovali duchovní, studenti i jiní lidé, kteří se dostali do křížku s komunistickou mocí. V osmdesátých letech mu přátelé koupili počítač a on pak na něm tiskl protirežimní letáky. Dana Vargová, povoláním učitelka na základní škole, se o syna po celou dobu starala. Sama ho také na invalidním vozíku dopravovala k výslechům na StB. Julek se stal výraznou osobností sametové revoluce v Šumperku, ale v roce 1996 prohrál boj s krutou nemocí.

Dana Vargová na svůj těžký úděl vzpomínala spíše s povděkem. „Kdybychom neměli Julka, náš život by se vyvíjel úplně jinak. Protože bych nikdy nepotkala přátele, které dnes mám. A to je úžasné, protože to jsou vynikající lidé.“

Celý příběh Dany Vargové v Paměti národa

Laureáti 2013

Jiří Stránský

* 1931 † 2019

Strávil v pracovních táborech v 50. letech přes sedm let a k tomu ještě rok a půl v normalizačním vězení. Byť mu komunistický režim nabízel po pěti letech věznění svobodu výměnou za podpis žádosti o milost, odmítl a odseděl si další dva roky.

Dětství a dospívání Jiřího Stránského v patricijské prvorepublikové rodině s kontakty do nejvyšších politických a společenských kruhů přerušila nacistická okupace a následně brutálně poznamenala komunistická diktatura. Musel odejít z gymnázia a začal pracovat v propagačním podniku. Když komunisté zavřeli jeho nadřízeného, udělal z Jiřího pod estébáckým nátlakem šéfa sítě zahraničních agentů.

„V lednu 1953 si pro mne přijeli a málem mne umlátili k smrti, protože chtěli, abych se přiznal, já však netušil k čemu. Když nevíte, o co jde, to je nejhorší. Moje úsilí bylo koncentrované k tomu, abych z nich vydobyl informaci, k čemu se mám přiznat. Byla moje klika, že tohle se odehrálo, když mi ještě nebylo jedenadvacet let, takže jsem nebyl plnoletý. Dostal jsem tak poloviční sazbu šestnáct let, ale byl jsem odsouzený na osm.“

Jeho otec, právník, v polovině padesátých let podal stížnost pro porušení zákona a pokoušel se o synovo předčasné propuštění. „V roce 1958 za mnou přišel vyšetřující soudce, bývalý vojenský prokurátor Metlička, který pověsil já nevím kolik lidí. Přišel mi oznámit, že jsem seděl neprávem, že můžu jít s ním okamžitě domů. Tady mi jenom podepište takovou formalitu. Tam bylo napsáno: Žádám o milost. Vždyť jste mi řekli, že jsem nevinný. Jak můžu žádat o milost, když jsem nevinný. On viděl, že jsem to prohlédl, nejenže jsem seděl další dva roky, ale šel jsem za drzost do korekce.“

I tento příběh Jiří Stránský pak později využil ve svém románu Zdivočelá země. Propuštěný na svobodu byl až za velké „amnestie“ v roce 1960. Pracoval jako kopáč u Vodních staveb, později jako pumpař na benzínové stanici v Opletalově ulici v Praze, kde oslňoval zahraniční diplomaty svou plynulou angličtinou, němčinou a francouzštinou. Chtěl pracovat u divadla, ale v roce 1973 byl znovu zatčen. Záminkou tentokrát bylo údajné rozkrádání socialistického majetku. Ve vězení strávil rok a půl.

Od roku 1990 se plně věnuje psaní. V letech 1992-2006 předsedal českému PEN klubu, řada jeho knih byla zfilmována.

Celý příběh Jiřího Stránského v Paměti národa

Dana Němcová

* 1934 † 2023

S manželem Jiřím Němcem vytvořili ve svém pražském bytě v Ječné ulici jedno z neformálních center opozice proti komunistickému režimu. Jedna z mluvčích Charty 77 a zakladatelka VONS vychovala přes neustálé policejní perzekuce sedm dětí.

První dáma českého undergroundu se narodila jako Valtrová v severočeském Mostě. Jako dítě zažila s rodiči odsun ze Sudet v roce 1938 a následnou okupaci. Vystudovala psychologii a v šedesátých letech spolu se svým manželem filozofem Jiřím Němcem kolem sebe začali soustřeďovat pestrý okruh svobodně smýšlejících intelektuálů a umělců.

Když začal komunistický aparát kriminalizovat členy skupiny The Plastic People of the Universe a další undergroundové hudebníky, byli to mezi jinými právě Němcovi, kdo pro zatčené organizoval podporu mezi významnými, protirežimně orientovanými osobnostmi české vědy a kultury. Z podpory undergroundových hudebníků se zrodilo Prohlášení Charty 77, kterou Dana a Jiří Němcovi jako jedni z iniciátorů podepsali mezi prvními.

Byt Němcových v Ječné ulici tzv. Jéčko se v té době stává jedním z klíčových neformálních míst setkávání opozice. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. K prvnímu výslechu na Ruzyni si StB předvolala Danu Němcovou v den jejích narozenin, 14. ledna 1977. Následoval vyhazov z práce (to se týkalo i Jiřího Němce, který od roku 1977 dělal nočního hlídače), domovní prohlídky, opakované předvolávání k výslechu a soustavná šikana. Přesto už rok po Chartě 77 založila Dana Němcová spolu s dalšími signatáři Charty Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který dokumentoval případy perzekuce a posílal o nich zprávy do zahraničí. V roce 1979 byla Dana Němcová zatčena a strávila půl roku ve vazbě.

V lednu 1989, na začátku tzv. Palachova týdne, byla Dana Němcová zatčena, když šla jako mluvčí Charty 77 položit květiny k pomníku sv. Václava. Po listopadu se nejdřív nakrátko stala poslankyní federálního parlamentu, poté vedla správní radu Výboru dobré vůle Olgy Havlové a pracovala v Poradně pro uprchlíky.

Celý příběh Dany Němcové v Paměti národa

František Wiendl

* 1923

Bojoval proti nacistům a po roce 1948 proti komunistům. Přes hranice převedl 28 lidí. Za to byl v roce 1950 odsouzen k 18 letům vězení. V několika jáchymovských lágrech strávil deset let. Je předsedou Konfederace politických vězňů v Klatovech.

Narodil se v Klatovech do rodiny tesaře, vlastence a odbojáře. Vystudoval stavební průmyslovku. Jako mladík se aktivně zapojil do protinacistického odboje. Po únoru 1948 šířil s otcem protikomunistické letáky a psal ve městě na zdi heslo „Smrt komunismu“.

Přes šumavské lesy převáděl do Německa lidi, kterým hrozilo od komunistů nebezpečí. Spolupracoval s později popraveným agentem — chodcem Aloisem Suttým. V listopadu 1949 zradil skupinu bývalý partyzán. StB připravila past, do které se chytil i František. Byl zatčen, uvězněn a mučen. V monstrprocesu byl roku 1950 odsouzen za velezradu k 18 letům vězení.

„Vězení znamenalo naději na život. Bál jsem se jen trestu smrti,“ vzpomíná. Šest let trpěl v jáchymovských uranových dolech. Čtyři roky pak strávil ve vězeňské projekční skupině na Pankráci. Roku 1960 byl podmínečně propuštěn.

Po pádu komunismu se dočkal rehabilitace. „Žili jsme v té úžasné atmosféře, že se to zhroutilo, že je bolševik pryč. A okamžitě jsme založili Konfederaci politických vězňů – již začátkem března 1990. Bylo to úžasné, je to nezapomenutelné.“

Celý příběh Františka Wiendla v Paměti národa

Felix Kolmer

* 1922 † 2022

Na podzim 1939 museli být pražští Židé soustředěni na Starém Městě a sedmnáctiletý Felix se přestěhoval z Vinohrad k babičce do Dlouhé ulice. Vzápětí byl vytvořen seznam všech Židů protektorátu Čechy a Morava. Že to bude znamenat transporty a s nimi spojené hrůzy, Felix ani většina ostatních Židů netušili. Do Terezína odjel Felix už v prvním transportu v listopadu 1941.

Jako člen tzv. Aufbaukommanda byl jedním z prvních terezínských vězňů, kteří přijeli s úkolem přebudovat pevnost, aby mohla pojmout tisíce židovských vězňů.
Felix se zapojil do podzemního hnutí. Jeho úkolem bylo nalézt některou z podzemních chodeb vedoucích ven z Terezína, o jejichž existenci se vědělo. Po půl roce chodbu skutečně našel. Dvakrát z Terezína zmizel. Do Terezína se ale pokaždé vrátil a díky jeho statečnosti mohlo z ghetta uprchnout mnoho vězňů.

Transportu na Východ se ale nevyhnul: do Osvětimi byl poslán 16. října 1944. Zde byl vybrán pro práci v sirných dolech v jednom z osvětimských táborů, o kterém se říkalo, že z něj není návratu. Jednou v noci byli nahnáni na rampu a z ní do dobytčáků. Ve vedlejším vagonu uviděl bývalé spoluvězně z Terezína a podařilo se mu k nim přeběhnout. Tím z Osvětimi unikl a dostal se na práci do tábora Friedland kousek od českých hranic. Když spojenecký nálet v květnu 1945 přerušil dodávku elektrického proudu, rozhodl se pro útěk. Z tábora nakonec spolu s ním utekly dvě stovky vězňů. Konečně se mohl vydat domů. Po cestě se připletl do boje o choceňské nádraží. Nakonec se ale dostal do Prahy, kde se šťastně shledal se svou ženou, která se vrátila z Terezína.

Po válce vystudoval vysněnou elektrotechniku a stal se světově respektovaným odborníkem v oblasti akustiky. Významně se angažuje v otázce odškodňování obětí nacismu.

Celý příběh Felixe Kolmera v Paměti národa

Laureáti 2012

František Stárek

* 1952

Beatnickou kulturu objevil František Stárek zvaný Čuňas již na základní škole. V době normalizace patřil k předním osobnostem československého undergroundu, což ho stálo dohromady téměř čtyři roky za mřížemi.

Vyrůstal na Teplicku, kde si prošel dětskými gangy, které bojovaly o své teritorium, v botách sebou stále nosil dýku a velkou část svého života strávil mezi kriminálníky. Také jej učarovala generace beatníků, ve vězení četl Patočku a studoval estetiku, stal se šéfredaktorem samizdatového undergroundového časopisu Vokno a podílel se i na produkci a distribuci Originálního Videojournalu, který přinášel filmové dokumentární pořady o umění, kultuře, disidentském prostředí či ekologii. Za mřížemi dohromady strávil necelé 4 roky, poprvé byl odsouzen v roce 1976 v procesu s undergroundovými hudebníky, poté byl několikrát stíhán za svou redaktorskou činnost.

Od února 1989 byl opět ve vězení, kde si odpykával svůj dvou a půl letý trest, díky listopadovým událostem byl však osvobozen ještě téhož roku. O svém propuštění se dozvěděl ve večerních zprávách. „Seděl jsem večer na zprávách – ty byly povinně. A tyhle zprávy už jsem chtěl vidět. Bylo tejden po 17. listopadu a už i televize začala dělat, jako že s komunismem nechce mít nic společného. A najednou zaznělo: ‚Prezident republiky udělil milost těmto osobám: Čarnogurský, Ruml, Jirous, Stárek.‘ Celá kulturka, všech těch osmdesát muklů, se na mě otočilo a: ‚Ty vole, jdeš domů.‘ To byla docela bomba.“

V roce 1990 nastoupil ke kontrarozvědce, kde nakonec setrval až do roku 2007. V současnosti se jako zaměstnanec Ústavu pro studium totalitních režimů věnuje badatelskému a dokumentačnímu projektu k dějinám československého undergroundu.

Celý příběh Františka Stárka v Paměti národa

Josef Holec

* 1918 † 2018

Jeden z 12 tisíc volyňských Čechů, kteří vstoupili do 1. československého armádního sboru a bojovali na východní frontě.

Pocházel z obce Český Straklov na západní Volyni, kterou na začátku války zabral Sovětský svaz. V letech 1941-1944 byl místním vedoucím ilegální organizace Blaník, odbojové skupiny volyňských Čechů. V roce 1944 se přihlásil formujícího se 1. československého armádního sboru a stal se ženistou. V československé armádě přežil boje u Krosna i masakr u Machnówky, osudným se mu stala Karpatsko-dukelská operace. Dne 17. 11. 1944 v jeho těsné blízkosti vybuchla mina a zasáhla ho do hlavy. Střepina způsobila ochrnutí, jako zázrakem se však vyléčil a 9. 2. 1945 se vrátil do armády v Liptovském Hrádku.

Po válce se usadil ve vesnici Tvršice na Žatecku a krátce na to se zapojil do Judexovy odbojové protikomunistické organizace. Její členové byli 18. 11. 1948 pozatýkáni a Josef Holec byl odsouzen k 18 měsícům, jeho novým domovem se stal Jáchymov. Po propuštění žil v Žatci a pracoval jako závozník, mzdový referent a účetní. Zemřel 18. března roku 2018 ve věku nedožitých sta let.

Celý příběh Josefa Holce v Paměti národa

Eva Roubíčková

* 1921 † 2013

Jako jediná z rodina přežila druhou světovou válku. Během internace si vedla deník, ve kterém popsala také pomoc železničáře Karla Košvance, jenž jejím prostřednictvím posílal vězňům potraviny, cigarety a noviny.

Narodila se do německy mluvící židovské rodiny žijící v Žatci, kde v době mnichovské krize zesílily protižidovské nálady. Rodina musela město opustit a žít v podstatně skromnějších podmínkách v Praze. V prosinci 1941 nastoupila s celou rodinou do trasportu do terezínského ghetta. Zde začala pracovat v zemědělství, což ji uchránilo před transporty na východ. Její rodiče a babička odjeli transportem do Polska na podzim roku 1944.

Díky práci v zemědělství mohla Eva přebírat balíčky od železničáře Karla Košvance, který nezištně i přes nesmírná rizika zásoboval Evu a další vězně potravinami a dalším zbožím. V Terezíně se dožila konce války, z něhož se ale neradovala, neboť ztratila celou rodinu: „To bylo jedno z nejhorších období mého života. Když jsem zjistila, že jsem úplně sama, že nikoho nemám, žádná rodina neexistuje…“

Veškeré naděje upírala k myšlenkám, zdali žije její předválečný snoubenec Richard Roubíček, který bojoval na západní frontě. Po válce se setkali a po několika měsících měli svatbu. Narodily se jim dvě děti, které náhodou objevily sešit hustě popsaný německým těsnopisem – její terezínský deník. Toto jedinečné svědectví bylo v českém překladu publikováno v roce 2009.

Eva Roubíčková zemřela 1. prosince 2013.

Příběh Evy Roubíčkové v Paměti národa

Ilsa Maierová

* 1922 † 2021

Se svou matkou byla deportována v roce 1941 v jednom z prvních transportů do ghetta Terezín, v roce 1944 dobrovolně následovala manžela do transportu do Osvětimi. Po válce se shledala s matkou i babičkou, manžel zahynul v Dachau.

Šťastné dětství dívky z dobře situované židovské rodiny ukončil útok fanatické skupiny nacistů v jedné brněnské kavárně, při němž zemřel její otec. Ilsa s matkou i milovaným manželem skončila v jednom z prvních transportů do Terezína, kde pracovala jako ošetřovatelka u kojenců, pak jako vychovatelka předškolních dětí. „Já ze začátku v Terezíně nebyla vůbec nešťastná, i když jsme měli hlad. Protože jsme nevěděli, co nás čeká.“

Roku 1944 byl její manžel zařazen do transportu do Osvětimi a Ilsa dobrovolně jela s ním. V koncentračním táboře se setkala se svou sestřenicí Margit. Po letech byly dívky identifikovány na dochované fotografii z Osvětimi.

Po válce se shledala s matkou i babičkou, manžel zahynul v Dachau. Začala studovat na univerzitě a provdala se za Františka Maiera. V roce 1947 odjela celá rodina na pozvání strýce do USA, kde se manželům Maierovým narodily dvě děti.

Celý příběh Ilsy Maierové v Paměti národa

Margit Nováková

* 1922 † 2020

Narodila v Bratislavě jako Markéta Drexlerová do židovské rodiny, od deseti let žila s matkou v Brně. V březnu 1942 nastoupila do transportu do koncentračního tábora v Terezíně, kde se vdala za svého přítele. V roce 1944 následovala svého muže do Osvětimi, kde se setkala se svou sestřenicí Ilsou a přítelkyní Evou Roubíčkovou. Markéta neuvěřitelně prošla Mengeleho selekcí i se zlomenou rukou.

Sestřenice byly zachyceny po selekci na vzácných fotografiích z Osvětimi, které se dochovaly jako tvz. Osvětimské album. Po několika týdnech je z Osvětimi převezli na práce do pobočného tábora Gross-Rosen v Bad Kudowa, kde se dočkaly osvobození.

Po válce se Markéta shledala se svým manželem a přestěhovala se za ním do Prahy. V „normálních“ podmínkách však jejich vztah nevydržel. Markéta vystudovala obchodní školu a provdala se za bývalého politického vězně, se kterým se seznámila na ozdravném pobytu v Karlových varech. Po únoru 1948 rodina přišla o manželův obchod s lahůdkami, Markéta pracovala jako účetní v textilním velkoobchodu, vychovala dvě děti.

Celý příběh Margit Novákové v Paměti národa

Leopold Färber

*1928 †︎ 2015

Přišel o oko při přípravě výbušnin. Byl odsouzen za protikomunistickou činnost na šestnáct let, ve vězení strávil osm.

Díky smíšenému manželství rodičů unikli židovskému transportu. Jako partyzánská spojka Leopold za války pravděpodobně zachránil stovky lidí. Jako přesvědčený demokrat a skaut pokračoval v odbojové činnosti i po roce 1948. Se svou skupinou chtěl poškodit policejní školu výbušninou, ale díky nehodě nálož explodovala v kamnech skautské klubovny a Leopold přišel o oko. Skupina vydala protikomunistické letáky, ale nestihla je ani distribuovat. Byla zatčena kvůli naivní protirežimní iniciativě dětí z Leopoldova skautského oddílu. Jako jejich vedoucí za to dostal 16 let.

„Strčili nás na samotky. Najednou cvakla cela a vešel bachař, jmenoval se Brabec. Zeptal se mě, jestli jsem jako nováček dostal přes hubu. Já řekl ne, a proč by mě měl někdo bít. A plác, už jsem ji měl. Zbil mě do krve. Druhý den přišel zase a zeptal se mě: ‚Tak co, už jsi byl jako nováček bit?‘ Já odpověděl: ‚Ano, od vás, včera!‘ A mlask! Už jsem ji měl, zase mě zbil.“

Po osmi letech ho propustili s ohledem k jeho odbojové činnosti za války. Pracoval pak dlouhá léta jako bývalý mukl u staveb silnic, později aranžoval podnikové výlohy.

Celý příběh Leopolda Färbera v Paměti národa

František Zahrádka

* 1930 †︎ 2017

Skaut, který po roce 1948 pomáhal lidem přes hranice. V roce 1949 byl odsouzen za zločin velezrady a vyzvědačství k dvaceti letům v uranových dolech.

Už jako osmileté dítě se naučil bojovat s krutým osudem, když se po rodinné tragédii ocitl na několik týdnů sám a daleko od domova. Coby mladý skaut na výpravách poznal Šumavu. Přes hranice převedl mnoho lidí. Pomáhal spisovateli Karlu Peckovi s vydáváním protikomunistických letáků a časopisu. Brzy si jej všimla StB a roku 1949 byl odsouzen. Pro nízký věk nedostal trest smrti ale „jen“ 20 let těžkého žaláře. Prošel mnoha věznicemi a tábory, pracoval i na pověstné věži smrti.

„V korekci jsem trávil v tahu 40 dní, z toho deset ostrých, což znamenalo jedno teplé jídlo jednou za tři dny, 20 dkg chleba a vodu. Netopilo se tam. V roce 1956 byly mrazy až 30 stupňů, tak to jsem si zažil svoje. Odseděl jsem si celých 13 let.“

Po roce 1989 pomáhal založit Muzeum III. odboje a Památník Vojna u Příbrami.

Helena Šidáková

* 1925 † 2019

Ani přes nelidské mučení neprozradila svého manžela, s nímž měla utéct do západního Německa. Zdeňka Šidáka StB přesto chytila a dostal doživotí, ona ve vězení strávila šest let, než byla propuštěna na amnestii s dětmi. Helena se s ním odmítla rozvést a na společné setkání čekala celých 14 let.

Manžel byl za války v odboji, pak měl podávat zprávy o KSČ do Anglie. Ale zamiloval se. Vrátil stranickou legitimaci a chtěl se věnovat rodině, dostudovat a pracovat. Po mnohých varováních od přátel ze zpravodajské služby se mu povedlo na poslední chvíli utéct na podzim 1948, Helena s dítětem na něj čekala. Když se pro ně vrátil, šla StB najisto.

Celý příběh Heleny Šidákové v Paměti národa

Laureáti 2011

Luboš Jednorožec

* 1925 † 2016

Lubošův bratr podílel na organizaci studentského pochodu na Hrad v roce 1948 a následně emigroval do Rakouska. Komunisté poté zabavili rodinnou kožedělnou dílnu. Otec doma často pořádal posezení pro své sokolské přátele. Jednoho dne se u Jednorožců sešli čtyři údajní převaděči. Později se ukázalo, že dva z nich byli agenty StB. Skaut Luboš Jednorožec věděl, že jejich rodinná známá paní Švestková se pokouší utéct na západ. Za to že „věděl a nepověděl“ dostal 10 let vězení v pracovních lágrech.

Luboš miloval svou dívku Olinku, skauty a svobodu. Rozhodl se, že za každou cenu z věznice uteče. Prostříhal se přes ostnaté dráty, proplížil se kolem dozorců a devět měsíců se skrýval. S Olinkou se pokusili o útěk přes hranice, bohužel neúspěšně. Olinka dostala 4 roky, Luboš celkem 26 let. S Olinkou se naposledy viděl, když ho přišla do leopoldovské věznice navštívit. Rozloučili se s tím, že na něj nemá čekat a má žít normální život. Kdo mohl vědět, že Luboše propustí na amnestii už v roce 1960, rok po tomto setkání? Olinka už ale měla rodinu. I Luboš se oženil a v roce 1964 se znovu pokoušel se ženou emigrovat na Západ. Ani tento pokus se nezdařil. Z Jugoslávie byli vyhoštěni a v Praze je čekal soud. Luboš byl jako organizátor odsouzen na dva a půl roku nepodmíněně. Propuštěn byl v roce 1967.

Během pražského jara 1968 Luboš viděl poslední příležitost k emigraci. Na fiktivní oznámení o smrti bratra dostal zpátky pas a ihned odjel s rodinou do Vídně. Tam na ně čekal bratr Ivan. Společně poté odjeli do USA, kde žijí dodnes.

Celý příběh Luboše Jednorožce v Paměti národa

Miluška Havlůjová

* 1929 † 2022

Rodiče Milušky Havlůjové se aktivně účastnili protinacistického odboje. Po únoru 1948 byl rodině zkonfiskován majetek a otec byl nespravedlivě odsouzen Lidovým soudem. Havlůjová se snažila očistit jeho jméno a informovat v zahraničí o podmínkách v komunistických lágrech, roku 1953 byla zatčena a vydírána ke spolupráci s StB. Udávat odmítla, načež ji odsoudili na pět let za údajné vyzvědačství, její otec pak dostal deset let vězení. Při návštěvě svého manžela a syna prožila jedny z nejtěžších chvil svého života: syn jí nepoznával.

Po necelých dvou letech se Miluška Havlůjová dostala na svobodu při tzv. akci „M“, kdy byla udělena milost matkám malých dětí. Z vězení si přinesla řadu zdravotních komplikací, ale především se vrátila k rodině a svému synovi, s nímž se snažila napravit vztah. Po revoluci se Miluška Havlůjová aktivně zapojila do politiky a vstoupila do Občanského fóra. V roce 1992 se stala starostkou Rudné, kterou zůstala až do roku 1998.

Celý příběh Milušky Havlůjové v Paměti národa

Anna Magdalena Schwarzová

* 1921 †︎ 2017

Pochází z pražské židovské rodiny, jež konvertovala ke katolictví. Již v roce 1939 se stala postulantkou jiřetínského kláštera. Po začátku války byla prvními transporty odvezena do Terezína, její bratr zatím působil v britské Royal Air Force. Ke konci války se jí podařilo z tábora uprchnout. Dostala se do rodné Prahy, kde vystudovala angličtinu a francouzštinu, po únoru 1948 se ale nemohla překladatelství věnovat. V roce 1953 pak byla zatčena a o rok později odsouzena za protistátní náboženskou činnost. Jedenáctiletý trest byl přerušen amnestií v roce 1960. Roku 1968 se stala překladatelkou na vysoké škole zemědělské v Praze. V období normalizace se aktivně angažovala v Chartě 77 či VONS. V srpnu 1980 se jí podařilo složit věčné sliby do kláštera bosých karmelitánek v Krakově, kde žila do své smrti v roce 2017.

Celý příběh Anny Magdaleny Schwarzové v Paměti národa

Imrich Gablech

*2015 † 2016

Imrich Gablech byl slovenský letec, který unikl ze Slovenského štátu  do Polska, aby mohl bojovat proti Hitlerovi. Po obsazení Polska se mu nepodařilo uprchnout do Rumunsko, byl zatčen na polském území, které po 17. září 1939 obsazovala Rudá armáda. Po náročných výsleších putoval na nucené práce do sibiřských táborů. Z gulagu se dostal až v roce 1941, po napadení Sovětského svazu Německem. Podařilo se mu dostat se k československé letecké jednotce do Anglie, kvůli zdravotním potížím způsobeným vězněním ale nemohl létat. Do konce války sloužil jako letový dispečer. Vrátil se do Československa, kde měl přislíbenou práci u letecké kontroly. Z armády byl ale brzy propuštěn, po krátkém zatčení postupně sestupoval v pracovních pozicích až na dělníka v podniku s obvazovými materiály. Sametovou revoluci uvítal, i když jak sám říká, nečekal takovou džungli.

Celý příběh Imricha Gablecha v Paměti národa

Laureáti 2010

Věra Roubalová Kostlánová

* 1947

Patřila se svým manželem mezi první signatáře Charty 77. Poté čelili šikaně StB, i přesto se jim podařilo skrývat Drahomíru Šinoglovou odsouzenou za šíření samizdatu.

Rodiče Věry Kostlánové pocházeli z židovských rodin, mnoho příbuzných bylo zavražděno v koncentračních táborech. Po válce hledali naději na novou společnost v komunistické ideologii, její tatínek však byl jako vnitřní nepřítel v padesátých letech odsouzen k šestiletému vězení. Na rozdíl od svých rodičů Věra komunistický režim odmítala. Se svým mužem Pavlem se věnovali kromě výchovy čtyř dětí vázání a šíření samizdatových knih. Patřili mezi první signatáře Prohlášení Charty 77 a čelili šikaně StB a výzvám k emigraci. Jako jedna z posledních mluvčích Charty 77 (s Květou Princovou a Evou Joachimovou) oznámila v roce 1992 ukončení činnosti Charty 77.

Po sametové revoluce se musela vyrovnat se sebevraždou manžela v roce 1990. Jako psychoterapeutka se začala věnovat práci s migranty v Poradně pro uprchlíky.

První Cenu Paměti národa přijala „zástupně, za poctivé a čestné lidi, kteří byli oporou disentu a odmítli se přizpůsobit totalitní moci“.

Celý příběh Věry Roubalové Kostlánové v Paměti národa

Jan Pecka

* 1927 † 2024

Skromný sedlák z malé jihočeské vísky, který prokázal statečnost v 50. letech, když na statku ukryl protikomunistického odbojáře.

Narodil se v obci Zadní Chlum u Milevska v tradiční zemědělské rodině. Na rodném statku hospodaří rod Pecků již po staletí. V roce 1951 poskytla rodina Pecků útočiště protikomunistickému odbojáři Václavu Jakešovi.

„Byl většinou ve stodole v seně. Ale pak chodil i do domu, pletl košíky z vrbových proutků. Anebo třeba vykrajoval jablka. Pomáhal nám, když jsme skládali obilí do stodoly, pomáhal odhazovat snopy. Museli jsme samozřejmě hlídat, aby kolem nikdo nešel.“

Zatímco odbojáři z Černého lva byli roku 1954 pozatýkáni a odsouzeni k smrti, Václav Jakeš díky obětavosti Peckových na jejich statku přečkal období nejtvrdší komunistické represe a úřadům se přihlásil až v roce 1966.

Celý příběh Jana Pecky v Paměti národa

Šimon Pánek

* 1967

Patřil mezi studentské vůdce sametové revoluce v listopadu 1989. Poté založil a vede jednu z nejvýznamnějších českých humanitárních nadací pomáhající lidem v tísni po celém světě — Člověk v tísni.

Před listopadem 1989 studoval Přírodovědnou fakultu UK a spoluzaložil nezávislé studentské hnutí STUHA, které sdružovalo vysokoškoláky mimo SSM (Socialistický svaz mládeže). Účastnil ses protirežimních demonstrací – k 20. výročí srpnové invaze, během Palachova týdne v lednu 1989, propagoval pomoc Arménii na jediné povolené demonstraci na pražském Škroupově náměstí v prosinci 1988.

Hnutí STUHA také spoluorganizovalo studentské shromáždění na pražském Albertově 17. listopadu 1989. Po brutálním zásahu komunistických bezpečnostních sil na Národní třídě 17. listopadu 1989 byl zvolen do užšího vedení Koordinačního stávkového výboru studentů.

„Byla to v podstatě souhra okolností, tak jako to bývá u takovýchto podobných velkých rychlých změn. Studentské hnutí nebylo vůbec jednotné, nečekali jsme to, připravovali jsme se na dlouhodobou práci. Po prvních dnech stávky došlo k volbám a tady zvolili mě, stal jsem se spolupředsedou centrálního stávkového výboru vysokých škol, nebo jak se to jmenovalo. Jak a proč se to stalo? Jednoduše. Přiznám se, že mám v sobě lídrovskou ambici – v dobrém i v tom špatném slova smyslu, myslím, že umím věci formulovat, diskutovat, lidé mě mají za hodňouse, no a to mě prostě asi přivedlo k tomu, že jsem se stal jednou ze studentských tváří sametové revoluce.“

Kariérním politikem se ale stát nechtěl a proto odmítl zasednout ve Federálním shromáždění jako kooptovaný a později odmítl i mandát, který získal v řádných volbách. Místo toho chtěl pomáhat lidem a podílel se v roce 1992 na založení Nadace Lidových novin, kterou pod pozdějším názvem Člověk tísni při České televizi vede jako ředitel.

Tomáš Sedláček

* 1927 † 2012

Bojoval proti Hitlerovi na západní i východní frontě, po válce byl mučen komunistickými vyšetřovateli a odsouzen na doživotí ve vykonstruovaném procesu.

Narodil se roku 1918 ve Vídni. Po maturitě nastoupil na povinnou vojenskou službu a po ní byl v roce 1937 přijat na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Po okupaci v roce 1940 utekl „balkánskou cestou“ do Francie, po jejím pádu do Velké Británie. Do léta 1944 sloužil u dělostřelectva, pak byl převelen na východní frontu do Sovětského svazu. S paradesantní brigádou se účastnil karpatsko-dukelské operace a vojenských operací během Slovenského národního povstání. Po válce krátce sloužil v divizním štábu v Plzni. Zatčen byl 11. února 1951, v Domečku si ho převzal velitel Pergl:

„Na dřevěné tabuli visela pouta, okovy a další mučicí nástroje. Zastavil se a ukázal na ně, abych viděl, co mě čeká.“ Sedláčkovi zavázali oči a odvedli k vyšetřovateli Řičicovi: „Hovořte o své trestné činnosti! Nevěděl jsem, o čem mám mluvit, řekl jsem, že nevím, což bylo považováno za zapírání. Spoutali mě do řetězů, na nohy mi dal okovy a dostal jsem první facky.“

Třiatřicetiletého Sedláčka mučili nespaním. Na cele 2×4 metrů chodil ode zdi ke zdi, opakoval si sám pro sebe heslo „Vydržet!“ Devět dní a nocí chodil, pak podepsal výslechové protokoly. Vyspal se a odvolal je. Pak se martyrium opakovalo. Sedláčka tu drželi téměř rok v izolaci. Ve vykonstruovaném procesu si vyslechl obvinění ze špionáže v protistátní skupině Irena.

V létě 1952 jej odsoudili za vlastizradu na doživotí. Prošel věznicemi Pankrác, Mírov, Leopoldov, Valdice a lágrem Bytíz. Propuštění se dočkal 11. května 1960 na amnestii. Po roce 1989 byl rehabilitován a povýšen až do nejvyšší vojenské hodnosti, armádního generála. Zemřel v srpnu 2012.

Celý příběh Tomáše Sedláčka v Paměti národa