Milena Blatná
* 1934
Neváhala, když ji v podzemí jáchymovských uranových dolů požádal jeden z politických vězňů o předání vzkazu rodině. Bylo jí osmnáct let a na šachtě Eduard pracovala jako kolektorka – kontrolovala radioaktivitu vyvážené hlušiny.
Práci v jáchymovských uranových dolech si vybrala, protože byla dobře placená. Po předčasné smrti tatínka se totiž místo studia rozhodla pomáhat matce s obživou rodiny a péčí o nezaopatřené sourozence.
V dolech se ale mladá dívka setkala s velmi drsnou realitou vězeňského pracovního lágru. Denně docházela do areálu obehnaného ostnatým drátem a strážními věžemi, zblízka viděla, co znamená ztráta svobody. Lidské ponížení násobily nehumánní podmínky, ve kterých vězni trávili roky života: v zimě, o hladu, při každodenní vyčerpávající a životu nebezpečné práci. Milena se jim snažila pomáhat a přes dráty pronášela korespondenci a různé potřeby, přestože riskovala potíže a možná i obvinění z trestného činu. Přitížit jí mohl i milostný vztah s jedním z politických vězňů.
Zamilovala se do Jiřího Blatného, který byl v roce 1951 odsouzen v procesu se skupinou brněnských vysokoškoláků ke třinácti letům vězení za velezradu a špionáž. Jejich vztah, který se mohl v pracovním lágru rozvíjet jen díky pomoci přátel-spoluvězňů, byl přerušen v únoru 1954. Milenu přistihli při pašování dopisů a musela z dolu odejít. Dalších pět let na svého milého čekala. Vzali se v roce 1958, když byl Jiří Blatný konečně propuštěn na svobodu.