Marta Neužilová
* 1932
Marta Neužilová prožila své dětství v Bohušovicích nad Ohří, severočeském městečku, kam v letech 1941–1943 přijížděly vlaky s deportovanými Židy. Z místního nádraží pod dohledem ozbrojených stráží putovali do nacisty zřízeného ghetta v nedalekém Terezíně. Martina maminka Olga sama pocházela z bohaté židovské rodiny, poté, co si vzala křesťanského muže, byla vyděděna. Když bylo Martě sedm let, její otec zemřel na otravu krve po pracovním úrazu a matka zůstala sama se čtyřmi dětmi a bez prostředků. Do toho začínala druhá světová válka.
I přes těžký osud Olga Klicperová neztratila odvahu a zapojila se do činnosti odbojové skupiny. Od podzimu 1941 na vlastní pěst pomáhala Židům přijíždějícím v transportech na nádraží. Podávala jim chleba a vodu, získávala od nich adresy příbuzných, později doručovala necenzurovanou korespondenci a balíčky pro vězně. Do této činnosti se zapojil i nejstarší syn Stanislava a Marta, které bylo deset let. „Navždy budu mít před očima ten nekonečný průvod smutných lidí s ranečky,“ vzpomíná.
Když jednou v roce 1942 vyjížděl Stanislav předat tajné balíčky, tak celou rodinu udala sousedka. Již po pár hodinách přišlo gestapo. Martu odvezli do úřadovny gestapa v Terezíně. Dlouho ji drželi v místnosti s bratrem Stanislavem a na krátkou chvíli je četníci nechali v jedné temné místnosti s maminkou. Poté začal kolotoč výslechů. I když je příslušníci gestapa nebili, zacházeli s nimi dosti hrubě: smýkali s nimi, nutili je stát dlouhou dobu zády k sobě a další podobné praktiky. Marta strávila ve vězení tři týdny, její bratr víc než tři měsíce. Když je potom gestapo propustilo, jejich byt už byl zapečetěný, nejmladší sourozenci u babičky a maminka v koncentračním táboře.
Válečný život bez matky byl pro děti těžký. Vyrůstaly u babičky, který se o ně nebyla schopná kvůli věku a nemoci starat. Jeden ze sourozenců, čtyřletý Bedřich, v průběhu války kvůli nedostatečné péči zemřel na zápal plic. V roce 1945 nenastala žádná úleva. Děti zjistily, že maminka Olga byla zavražděna v Osvětimi a s ní i všichni její příbuzní. Když bylo Martě pouhých sedmnáct let, nastoupila do práce a podporovala své sourozence ve studiu. Po roce 1989 se rozhodla zaznamenat životní příběh celé své rodiny a zasadit se o to, aby se na něj nezapomnělo.