Leonid „Levko“ Dohovič
* 1935
Bylo mu jen čtrnáct let, když ho sovětská justice odsoudila na deset let do vězení. Chlapec z Podkarpatské Rusi se narodil v Užhorodu do rodiny řeckokatolického faráře. Do vězení se dostal na jaře 1950 poté, co se s dalšími mladíky postavil bolševické totalitě. Chlapci měli plán: s americkou armádou osvobodit Podkarpatskou Rus od nadvlády Sovětského svazu. Rozbíjeli okna, ukradli zbraně a šířili protikomunistické letáky, které rozhazovali před kostely.
Leonida transportovali do pracovní kolonie pro mladistvé na poloostrově Konvejer. Koncem roku 1951 spoluvězně přemlouval k založení skupiny, jež by vyrobila radiopřijímač, naplánovala útěk a připojila se k odboji. Kopal také tunel, kterým by se proplazil na svobodu a dostal se do Finska. Když vyšly najevo jeho plány, soud mu v říjnu 1952 přidal dalších deset let vězení. V lágru psal také protisovětské básně a agitoval mezi spoluvězni proti diktatuře.
Mladík v táborech Gulagu dospěl a rozvíjel svůj hudební talent po boku slavných umělců, například oděského dirigenta Iščenka, houslisty Alechnovyče nebo režiséra Lea Kaalmita. Učil se hrát na klarinet a housle a založil komorní sbor. Na svobodu se dostal po uvolnění sovětského režimu v roce 1956, kdy byly propuštěny tisíce politických vězňů, a vrátil se do rodného Užhorodu. O rok později se s rodinou vystěhoval do Československa, kam již dříve utekl jeho otec.
Nejdříve žil v Čechách, posléze na východním Slovensku. Vedl tam Poddukelský lidový sbor a později založil pěvecký sbor. V roce 1971 ho však komunisté zbavili funkce a musel se živit jako dělník. „Řekli mi, že jsem měl špatný ideologický vliv na mládež,“ vysvětlil. Až do roku 1989 ho Státní bezpečnost vedla jako nepřátelskou osobu. Po sametové revoluci se opět vrátil ke sborům, byl také prezidentem Evropského kongresu Ukrajinců.