László Regéczy-Nagy
* 1925 † 2021
Během druhé světové války sloužil v maďarské armádě. V roce 1945 ho zajali Britové a tento okamžik byl pro něj „prvním setkáním s demokracií“. Kvůli zajetí západními spojenci musel po nástupu komunistů k moci armádu opustit. Živil se poté jako pastevec, skladník a řidič náklaďáku. Když v roce 1949 britské velvyslanectví v Budapešti vyhlásilo konkurz na řidiče, přihlásil se a místo získal. „Pracovní dobu jsem trávil v demokracii západního ražení a pak jsem šel domů do diktatury proletariátu podle Rákosiho.“
Díky tomu působil jako spojka mezi povstalci a Západem během maďarské vzpoury proti komunistické diktatuře v říjnu 1956. Povstání krvavě potlačila sovětská armáda vedená generálem Koněvem. László riskoval život, když společně s přítelem, pozdějším maďarským prezidentem Árpádem Gönczem propašoval na Západ poslední prohlášení revolučního předsedy vlády Imreho Nagye, který byl v roce 1958 popraven. László propašoval na Západ také spisy Istvána Bibóa, ministra revoluční vlády a politologa, s nímž byl v roce 1957 odsouzen na 15 let do vězení. Na svobodu se dostal po šesti letech díky intervenci generálního tajemníka OSN U Thanta.
Po propuštění v roce 1963 pracoval jako pomocný dělník, později jako překladatel. V roce 1988 založil Výbor pro historickou spravedlnost, organizaci, která sdružuje oběti perzekucí v komunistickém období, podobně jako u nás Konfederace politických vězňů.
Čtyřiadevadesátiletý László Regéczy-Nagy žije v Budapešti v domku s krásným výhledem. Je nemohoucí, ven už takřka nechodí, stará se o něj jeho rodina, která na něj za komunismu šest let čekala.