Jarmila Weinbergerová
* 1923
Lékařka z pražské židovské rodiny prošla za druhé světové války čtyřmi koncentračními tábory. V Terezíně zachraňovala životy vězňů jako zdravotní sestra na marodce, v Osvětimi se v tzv. rodinném táboře starala jako vychovatelka o malé děti.
Šťastný život její rodiny ukončila v roce 1939 německá okupace a protižidovská nařízení, která chrlila protektorátní správa. O rok později Jarmilu vyloučili před maturitou z dívčího gymnázia a rodina se musela vystěhovat do menšího bytu. V dubnu 1942 dostala s rodiči a starší sestrou předvolání k transportu. „V Terezíně jsme byli zařazeni do pracovních komand. Táta tahal prkna a podobně. Maminku přiřadili do prádelny, sestru zařadili jako mě mezi zdravotní sestry, pracovala ve starobinci. A já jsem šla na marodku,“ uvedla Jarmila Weinbergerová. Starala se o nemocné vězně, kvůli špatným hygienickým podmínkám a nedostatku jídla viděla hodně lidí umírat. Práce sestry ji nezachránila před obávaným transportem na východ, do něhož byla zařazena narychlo v květnu 1944. Tehdy viděla své rodiče a sestru naposledy.
V Osvětimi šla s celým transportem bez selekce do tzv. rodinného tábora, kde se terezínským vězňům sice dostávalo lepšího zacházení, ale přesně po půl roce byli všichni příchozí z prvního transportu v březnu 1944 zavražděni v plynových komorách. „Dostala jsem na starost skupinu ve věku dětí v mateřských školách,“ vyprávěla. Od smrti v plynové komoře ji zachránila likvidace tábora v červenci 1944. Nacisté potřebovali vězně na práci a Jarmilu a další práceschopné ženy převezli do lágru u Christianstadtu. Válka pro ni skončila v táboře Bergen-Belsen, kde ji v zoufalém stavu po pochodu smrti zachránili britští vojáci. Po návratu do Prahy zjistila, že válku přežila jako jediná z rodiny. Ujala se jí rodina kamarádky, se kterou společně studovaly medicínu. Jarmila se pro její studium rozhodla právě kvůli svým zážitkům z války. Po promoci dostala umístěnku do nemocnice v Karlových Varech, kde už zůstala.