Anton Tomík
* 1932
V osmnácti založil protikomunistickou skupinu. Ve třiadvaceti utekl z trestaneckého lágru vlastnoručně vykopaným tunelem. Antona Tomíka zatkla StB spolu s jeho přáteli na výletě ve Slovenském ráji v létě 1951. Údajně měli u sebe granáty a pistole. Podle Tomíka ale bylo všechno jinak. Jako podezřelé je bezdůvodně označili lesníci, pak už následovalo rychlé zatčení. Mladíci skončili v Leopoldově, v nechvalně proslulé vyšetřovně přezdívané Mlýn.
Vyrůstal jako syn statkáře, kterému po únorovém převratu komunisté grunt vzali – před jeho zraky vyrvali stromy ze třech ovocných sadů a svahy rozorali na ornou půdu. Antonův otec se nervově zhroutil a v šestnáctiletém mladíkovi se usadil pocit křivdy a nespravedlnosti. Během studií na Vyšší průmyslové škole v Bratislavě koncem léta 1950 se spolužáky založil skupinu SAK – Spolok antikomunisov. Podle estébáckých archivních dokumentů se skupina soustředila na tištění a distribuci protistátních letáků, shromažďovali zbraně, střelivo a výbušniny, plánovali odstřelit pomník Stalina na bratislavském náměstí. Anton Tomík se tomu však směje, šlo prý jen o řeči. Rozsudek byl však nemilosrdný – 15 let za velezradu a práce v uranových dolech na Jáchymovsku.
Ani tady Anton Tomík nepřestal toužit po svobodě. Koncem léta 1955 se spolu s dalšími spoluvězni pustili do hrabání tunelu. Práce postupovala 15 centimetrů za den. Postupně do tunelu zavedli i světlo, zeminu sypali na půdu truhlářské dílny. Den útěku nastal 6. listopadu večer a zprvu byl úspěšný. Už o dvanáct dní později však byli všichni uprchlíci po rozsáhlém pátrání dopadeni. Antona Tomíka státní bezpečnost chytila na mostu přes Ohři. Policisté po něm začali střílet. „Dostal jsem jí do pánve, ale ještě jsem mohl utíkat. Pak už si nepamatuji nic. Probral jsem se, když mě oblizoval pes.“ Za útěk dostal Anton Tomík dva a půl roku trestu navíc, v roce 1960 byl amnestován. Do důchodu pracoval jako dělník a technik v Bratislavě.