František Suchý

politický vězeň 50. let,
laureát Ceny Paměti národa 2017

Ve svých rukou držel urnu s popelem generála Josefa Mašína i Milady Horákové. František Suchý (1927) spolu se svým otcem, který byl ředitelem strašnického krematoria, ukrýval popel popravených obětí nacismu a komunismu. Jména těch, kteří měli být anonymně pohřbeni do hromadného hrobu, tajně opisovali a urny s popelem ukrývali na odlehlém místě hřbitova, aby oběti mohly být jednou pohřbeny důstojně. A o jejich úmrtí informovali příbuzné.

Únor 1948 zastihl Františka jako studenta vysoké školy. Zúčastnil se i pochodu na Hrad, během kterého chtěli zástupci studentské obce vyzvat prezidenta Beneše, aby neustupoval komunistům. Demonstraci ale brutálně rozehnala policie a jednoho ze studentů postřelila. V následujícím roce byli Františkovi rodiče zatčeni za pomoc jiné rodině při útěku za hranice. Jejich i Františkova situace se ještě zhoršila poté, co policie zatkla agenta americké zpravodajské služby Koudelku. Ten nevydržel kruté výslechy a prozradil, že jej František Suchý ukrýval v garáži. Když pak během domovní prohlídky StB objevila protistátní letáky a v márnici uschované zbraně po německých vojácích, byla postupně celá rodina zatčena a zbavena veškerého majetku.

Vyšetřování trvalo čtvrt roku, vysokoškolský student František Suchý dostal s přihlédnutím ke svému věku pětadvacet let, jinak by ho čekal trest smrti. Jeho rodiče byli odsouzeni ke čtyřem a čtyřem a půl roku vězení. StB nabízela Františku Suchému propuštění výměnou za spolupráci. „Buď, ty hajzle, podepíšeš spolupráci, anebo tě pověsíme,“ vyhrožoval mu vyšetřovatel. „Tak mě pověste,“ odpověděl František Suchý.

Vystřídal věznice Pankrác, Mírov, Opava, Bory, Leopoldov, část trestu působil jako technický konstruktér. V roce 1964 byl propuštěn v polovině trestu, pracoval jako zámečník, později jako konstruktér v Kovodíle.

Mária Matejčíková

politická vězeňkyně 50. let,
laureátka Ceny Paměti národa 2017

V únoru 1952 zazvonil u dveří rodiny Márie Matejčíkové (1931) katolický kněz Štefan Koštiaľ. Podařilo se mu uprchnout z vězeňské nemocnice, kam jej StB převezla po jednom z brutálních výslechů. Byt Máriiných rodičů byl tehdy jediným bezpečným místem, které znal. Ukrýval se u nich už od ledna do dubna předchozího roku a Máriina matka později jemu a dalším kněžím pomáhala utéct přes řeku Moravu do Rakouska. Hladina však byla po tání ještě vzedmutá, a tak se tehdy museli útěku vzdát. Zadrželi je pohraničníci a v následném procesu byli odsouzeni na více než 10 let. Mária tedy dobře věděla, co jí hrozí. Když ji ale kněz Koštial požádal, aby ho odvedla do dalšího úkrytu, k rodině Tomečkových, nezaváhala.

Měsíc nato znovu někdo zazvonil u dveří. Tentokrát už to byla StB. Mária Matejčíková byla zatčena a odsouzena za vlastizradu na pět let do vězení. Po propuštění pracovala jako dělnice v tabákové továrně a později ve fabrice na zpracování čediče. Tam se seznámila se svým budoucím mužem, bývalým politickým vězněm Alexandrem Matejčíkem. V roce 1968 se neúspěšně pokusili založit Klub angažovaných nestraníků. Mária Matejčíková se po pádu komunistického režimu angažovala při rehabilitaci politických vězňů a nespravedlivě stíhaných.

Otto Šimko

vězeň koncentračního tábora, partyzán,
laureát Ceny Paměti národa 2017

Otto Šimko (1924) a jeho židovská rodina se vyhnuli transportu do koncentračního tábora díky strýci. Všem sehnal falešné křestní listy, které potvrzovaly, že rodina konvertovala ke katolické církvi. Perzekuci ale neunikli – v roce 1942 museli nastoupit do pracovního tábora v obci Vyhne. Mladý Otto tu pracoval jako brašnář a stejnou práci musel dělat i jeho otec, který byl před válkou respektovaným soudním radou v Topoľčianech. V táboře strávili deset měsíců. Poté Ottův otec dostal výjimku od tehdejšího ministra spravedlnosti Gejzy Fritze a rodina mohla tábor opustit. Usadili se v Liptovském Mikuláši, kde Otto – opět díky falešným dokladům – získal práci knihvazače.

Při Slovenském národním povstání v roce 1944 se přidal k 9. liptovskému partyzánskému oddílu. Po jednom střetu s Němci ale musela jeho jednotka před silným útokem ustoupit. Otto se během ústupu ztratil, protože pomáhal zraněnému kamarádovi. Rozhodl se ho dopravit do nemocnice v Liptovském Mikuláši ke svému známému lékaři. Ve městě ho ale zatkla policie a podrobila brutálním výslechům. Dalším deportacím do koncentračního tábora, které se obnovily v roce 1944 po příchodu Němců, se vyhnul díky onemocnění svrabem. Červený kříž jej poslal na léčbu do Palúdzky a Ottovi se během vyšetření podařilo utéct oknem. Odešel do Nitry, kde vyhledal pomoc podzemního hnutí, a zbytek války tam strávil se svou matkou a babičkou v úkrytu.

Po válce vystudoval práva a pracoval v sociálním a později školském odboru. Když ale v 50. letech začaly politické procesy, které byly i antisemitsky motivované, byl z práce vyhozen. Živil se jako soustružník a později jako dělnický korespondent deníku Práce. V roce 1954 nastoupil do deníku Smena a brzy díky znalosti cizích jazyků postoupil do zahraničního oddělení. Během normalizačních čistek byl v roce 1971 opět vyhozen a vrátil se k povolání právníka.

František Lízna

duchovní, pětkrát vězněn za protikomunistickou činnost,
laureát Ceny Paměti národa 2017

Poprvé Františka Líznu (1941) zavřeli, protože roztrhal sovětskou vlajku. Bylo mu 19 let. Udělal to ze vzteku, když komunisté označili rodiče jeho spolužačky za kulaky a vyhnali je z rodného statku. Byl odsouzen na sedm měsíců. Vězněn byl pak ještě čtyřikrát – za opuštění republiky, šíření samizdatů a tisk letáků o politických vězních. Živil se jako dělník v lupkových dolech, na Velehradě pečoval o nemocné. Právě tady objevil svou touhu sloužit bližním a Bohu a roku 1968 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Komunisté mu ovšem odebrali povolení ke kněžské službě hned po primiční mši. Pracoval tedy dál jako sociální pracovník a svobodu nacházel kromě jiného v pěších poutích.

Na tu první se vydal v roce 1984 napříč Československem. Jeho cílem tenkrát byla hora Kremenec na slovensko-ukrajinsko-polském pomezí. Nejvýznamnější ovšem byla až pouť do města Chersonésos na Krymu, místa, kde svatí Cyril a Metoděj údajně našli ostatky svatého Klementa I., a zároveň místa křtu svatého Vladimíra. Podle vlastních slov chtěl František Lízna tímto činem propojit křesťanský Východ a Západ. Na dlouhý pochod se vydal i přesto, že tehdy trpěl rakovinou prostaty v pokročilém stadiu. Každý den se modlil za jednoho ze svých vybraných přátel nebo lidí, kteří mu ublížili. Dohromady tehdy ušel několik tisíc kilometrů. „Každý krok byl jako modlitba,“ vyprávěl František Lízna pro sbírku Paměť národa. Po návratu z pouti lékaři zjistili, že se během cesty uzdravil a nádor i metastázy zmizely.

Od té doby František Lízna ušel na svých poutích téměř osm tisíc kilometrů a stále se snaží pomáhat bližním. Působil jako vězeňský duchovní na Mírově a farář ve Vyšehorkách, v roce 2000 se stal členem vládní Rady pro lidská práva. V roce 2001 mu byl propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva, o dva roky později mu Nadace Charty 77 za jeho práci ve vězení udělila Cenu Františka Kriegla. Za péči o nemocné a potřebné mu před pěti lety řád milosrdných bratří udělil Cenu Celestýna Opitze.

Ceny Paměti národa 2017

Ocenění pro osobnosti, které ve svých životech prokázaly, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou jen prázdná slova. Cenu Paměti národa převezmou čtyři lidé, dva z České a dva ze Slovenské republiky, kteří za své postoje strávili roky v komunistických kriminálech nebo byli jinak pronásledováni.

Životní příběhy Františka Suchého, Márie Matejčíkové, Otto ŠimkaFrantiška Lízny představí krátká filmová doku-dramata v režii Radima Špačka.

Na galavečeru vystoupí živý orchestr Matěje Kroupy, Ondřej Ruml, Jiří Pavlica a další interpreti. Režisérem večera je Michael Čech, moderuje Martin Veselovský.

Ocenění - jako už tradičně - dostanou symbolický dárek, tentokrát to bude jejich oblíbená píseň v novém nastudování a interpretaci souboru Matěje Kroupy.

Lidé z Paměti národa děkují žijícím pamětníkům v přímém přenosu České televize a Českého rozhlasu letos už po sedmé. Od roku 2010 bylo oceněno již 33 osobností, mezi laureáty jsou váleční veteráni, političtí vězni, odbojáři, přeživší holocaustu, perzekvovaní spisovatelé či představitelé undergroundu, skauti, příslušníci církví a mnozí další.

Pořadateli galavečera jsou Post Bellum, Česká televize, Český rozhlas, Rozhlas a televízia Slovenska a Ústav pro studium totalitních režimů.

Post Bellum, o.p.s., Palác Lucerna, Vodičkova 36, Praha 1
produkce: Zbyněk Jurkovský, (+420) 724 928 724, zbynek.jurkovsky@postbellum.cz
komunikace a média: Jana Holcová, (+420) 724 800 184, jana.holcova@postbellum.cz

Pořadatelé a partneři